Tak už je Mariánský sloup opět dominantou pražského Staroměstského náměstí. Boj o jeho návrat trval roky. Přijde mi zajímavé a poučné, jak se k tomuto tématu téměř před třemi lety vyjádřil páter Halík, tedy katolický kněz.
Musím konstatovat že tento Halíkův postoj a zároveň i analýza problému vyjadřují přesně to, co jsem vnímal v době diskuse o tom, má-li být kopie této památky znovu postavena, a v zásadě stejně to vnímám dnes, kdy je celý proces završen. Halíkův článek v Lidových novinách z 20. září 2017 si celý můžete přečíst zde. Podobně však může posloužit i toto mé shrnutí a podobná argumentace.
Stejně jako profesor Halík patřím i já spíše k vlažným zastáncům znovuobnovení této historické památky, ale rozhodně ne za každou cenu. Sice moc nerozumím tomu, proč se nejedná o přesnou repliku a trochu váhám, jestli právě toto bylo potřeba obnovit, ale už vůbec by mě netěšilo, kdyby postavení kopie Mariánského sloupu mělo být výrazem triumfu jakýchsi katolických fundamentalistů, kteří možná chápou tento akt jako vítězství nad ateisty, jinými křesťanskými církvemi i liberálními katolíky, tedy jako vítězství v jakémsi nábožensko-ideologicko-historickém boji.
Budu obhajovat existenci Mariánského sloupu jako obnovení kulturní památky, která byla zbytečně zbourána, a která by neměla být předmětem sporů a záště, a to i proto, že původní sloup vůbec nic takového vyvolávat neměl. Byl totiž pouze vyjádřením díků zbožných Pražanů Panně Marii (zainvestoval ho císař Ferdinand III.) za záchranu města před švédskými vojsky. Pokud v něm někdo spatřoval něco jiného tehdy, v době, kdy byl zničen, nebo jeho existenci někdo jinak chápe dnes, je to pouze vyjádření jeho touhy po určité symbolické nebo i zcela faktické konfrontaci.
Bohužel se takto vyjadřují skalní příznivci i odpůrci stavby. Tomáš Halík ve svém článku tehdy fiktivní akt odhalení popisuje takto: „…dovedu si živě představit slavnost odhalení sloupu jako pitoreskní setkání dvou reliktů minulosti: na jedné straně tělnatý prelát ve zlatě s barokní kaditelnicí, na druhé straně doruda rozběsněná Lenka Procházková s okovaným cepem a standartou: ´Zasadíme zase ránu / proradnému Vatikánu!´ Nad tím vším by spínala ruce líbezná Bendlova madona s očima obrácenýma raději k nebesům: Kam se to, mé děti, vracíte?“
Fiktivní se stalo skutečným. Tak jak včera komentoval Dominik Duka dokončení stavby by mě přimělo začlenit se do tábora odpůrců. Sloup však nepostavil primas český a já doufám, že ti, co se o navrácení této památky zasadili, chtěli vrátit na Staroměstské náměstí právě pouze onu památku, jejíž zničení bylo, jak konstatuje profesor Halík, …barbarský projev protikatolického afektu, který spolu s protiněmeckými a protižidovskými stereotypy tvořil nesvatou trojici předsudků, provázejících český nacionalismus na rozhraní 19. a 20. století; později byl využíván a dodnes je přihříván komunisty a jejich souputníky…“
Článek, na který se odkazuji, pak jeho autor končí slovy, nad kterými by se měli zamyslet odpůrci i příznivci nového Mariánského sloupu: Vnímejme sloup esteticky, a ne ideologicky, nedělejme z něho projekční plátno sporů dávné minulosti. Bude-li debata pokračovat, zbavme jí emocionálního balastu. Možná že by se představitelé církví v ní – na té či oné straně – angažovat raději neměli. V tomto sporu jde dnes o připomínku umělecké památky a nic dalšího bychom do toho promítat neměli: zápas o duši národa a vertikálu naší duchovní kultury probíhá přece jinde.
