Nevím, kam klesá Jaroslav Hutka, když opět kritizuje naši politickou reprezentaci, a když odpovídá na dotazy o svém vztahu k Nohavicovi tak jako kdysi. Vyprodat O2 arénu není kritériem kvality a už vůbec ne kritériem charakteru.
Už jsem se k tomuto tématu nedávno vyjádřil (zde), ale článek Josefa Nožičky (zde), na jehož blogy běžně nereaguji, mě přiměl ještě něco dodat. Něco velmi stručného a velmi jednoduchého.
Jak už jsem uvedl jinde, mám Nohavicovu tvorbu rád a považuji ho za geniálního písničkáře. Snažím se vnímat jen jeho písně a jeho osobu neřešit. Není a nikdy pro mě Nohavica nebyl představitelem nějakého společenského protestu, nějakého jasného názoru na něco a někoho. Není to autor protestsongů, je to autor, který si občas opatrně a líbivě šťourne, a to tak, aby nikoho neurazil a téměř každému se zavděčil včetně těch, kteří ho budou celebrovat. Podstatou Nohavicovy tvorby je něco jiného a je zcela v pořádku, že to tak je. Opakuji, nekritizuji to a nemám mu to nikterak za zlé. Každý si hledá svoji cestu, a ta Nohavicova je cestou minimálního odporu a minimálních konfliktů, přestože si pamatuji, že jednu dobu (ještě v osmdesátých letech) se dokázal i vzepřít.
Jaroslav Hutka se svými písněmi i svým společenským postojem vyjádřil jasněji, byť i on v jakési lyrické formě. Odešel do exilu a ani tam, ani po svém návratu nevyprodával sportovní haly a jeho desky si dodnes kupuje asi jen hrstka jeho skalních fanoušků. Možná ho to mrzí, možná úspěšným kolegům ve skrytu duše závidí, možná je mu to úplně jedno, možná je rád, že je to tak, jak to je. Co já vím? Neznamená to však, že je proto horší. Naopak to může znamenat, že se třeba svým posluchačům nechce podbízet, nechce lízat holínky mocným toho to světa a nechce od nich žádná vyznamenání. Je to jeho volba a jeho cesta. Bez ohledu na jeho tvorbu je to pro mě z lidského hlediska cesta přímější a čestnější.
Tak jako si Hutka nebral a nebere servítky, když, jak sám říká, popisuje to, co kolem sebe vidí a slyší, tak si ani nebere servítky, když hodnotí ty, kteří měli důvěru svých posluchačů, přátel i svých kolegů, a tu důvěru zneužili. Má na to právo, protože on má v tomto směru svědomí čisté. Nezaslouží si proto být kýmkoli za svoje politické společenské postoje dehonestován. Kriticky můžeme hodnotit jeho tvorbu či projev, to obojí se zcela pochopitelně někomu nemusí líbit, ale k jeho názorům je třeba se vyjadřovat jako k názorům kohokoli jiného. Má-li někdo potřebu adorovat naši současnou politickou garnituru, může tak učinit mnoha různými způsoby, není však vůbec nutné si k tomu brát do úst Jaroslava Hutku.
