Je snadné se k projevům živelné migrace vyjádřit vstřícně, odmítavě i „vyváženě“, také emotivně i pragmaticky, a to jak s ohledem na humanitární aspekty týkající se běženců, tak na problémy postižených států a jejich obyvatel.
Mám pocit, že mnozí včetně mě, by rádi vyjádřili postoj zahrnující všechny zmíněné aspekty. Je to asi těžké a docela nemožné by bylo na základě takových pohnutek přijímat nějaká řešení. Je bezesporu správné, zamýšlet se také nad obecnými a historickými důvody nastalé situace, nad chybami, a to nejen nad těmi, které jsou zjevné až dnes, ale i nad těmi, které byly patrné ještě dříve, než se staly, ale to samo o sobě aktuální situaci nikterak neřeší.
Vstřícný přístup k migraci (to je takové blbé slovo zahrnující různé pohnutky i projevy) vlád některých zemí a různých organizací vedl a vede k narůstání počtu lidí, kteří chtějí svoji špatnou osobní situaci ve své zemi řešit přesídlením do země, kde jim bude lépe. Zásadně odmítavý postoj by logicky vedl a vede k opaku, protože málokdo chce tam, kde ho nechtějí a kde se důvody pro migraci nenaplní. Takový postoj je však často v rozporu ze zcela zásadními atributy svobody, humanismu a demokracie, na kterých je založena sama podstata režimu hostitelských zemí.
Migranti (je to pořád obdoba téhož blbého slova) se stali zcela zásadním politikem, a to jak v politice vnitřní, tak i mezinárodní. Migranti se stali předmětem stranických bojů i profilace různých osobností, stávají se na mezinárodní scéně určitým kapitálem, ale i zbraní sloužící k vydírání, zastrašování i k zajišťování si nemalých hmotných i nehmotných benefitů. Humanitární aspekty migrace mohou být zástěrkou pro prosazování zcela odpudivých projevů politiky a politického aktivismu, stejně jako zdánlivě nelidské počínání státní moci může být projevem fatální nutnosti zabezpečující pořádek a ochranu vlastních občanů.
Přijde mi s ohledem na aktuální situaci na polsko-běloruském pomezí zcela nejasná nějaká optimální cesta řešení, a na druhou stranu jsou zcela zjevné všechny výše popsané negativní projevy migrace jako politika. Jak ale najít tu „správnou“ míru mezi prostými projevy empatie k lidem, kteří přežívají s malými dětmi v mrazu a bez jídla někde v lese, a tím, co by se stalo, kdyby byl všem poskytnut azyl a tím vyzvány tisíce a miliony dalších, aby takové možnosti využili. Je třeba chápat, že lidé chtějí žít v prostředí dostatku, sociálních jistot a bez bezprostředního ohrožení života, a je ale také třeba vnímat, že mnozí nejsou schopni takto žít v souladu s normami hostitelského systému a nepochybně také existuje míra, kolik je západní civilizace schopna absorbovat lidí z jiných oblastí a jiných kultur.
Mohlo by se zdát, že stejně jako neexistuje žádné reálné optimální řešení tohoto problému, neexistuje žádný vyvážený náhled, protože ten jsme si zvykli spojovat právě s oním řešením. Ono je to ale, myslím, trochu jinak. Většina našich jiných osobních postojů totiž vůbec nezohledňuje řešení nějaké problematiky ani zcela konkrétních problémů, a my si s tím vůbec nelámeme hlavu. Soucit, empatii, lidskost i snahu nezištně pomoci není vůbec třeba podmiňovat rozborem všemožných příčin a domýšlením možných důsledků. Jsou ti, kteří musí přijmout pragmatická řešení a zohledňovat jak politické, tak i finanční či bezpečnostní aspekty, ale většina z nás to dělat nemusí. My můžeme klidně vyjádřit svůj lidský přístup, čímž můžeme nepřímo ovlivnit ona nutná opatření alespoň do té míry, aby se neodklonila od obecných principů humanity.
Humanita totiž není sprosté slovo, před kterým jako by už trvale stála předpona „pseudo“. Je to synonymum lidskosti, kterážto by měla provázet veškeré naše postoje a skutky. Lidskost se může a má prokazovat i vůči těm, kteří si ji vůbec nezasluhují, tím spíše těm, kteří se nikterak neprovinili. Stanovisko každého jednoho řadového občana nic zásadního neřeší, ale veřejné mínění významně ovlivňuje rozhodování těch, kteří rozhodovat mohou a musí. Smiřme se s tím, že reálné situace, a je mnoho podobných i daleko horších, než je ta na polsko-běloruské hranici, vyžadují i nelíbivá opatření, a vězme, že mnohdy jsou jakákoli opatření marná. Požadujme ale, aby si všichni stále připomínali, že nejde jen o nějaký politicko-technický problém, ale že se to týká lidských bytostí, které vnímají úplně stejně strach, bolest i veškeré emoce tak, jako je vnímáme my sami.
