Takové slovní spojení může působit trochu jako marťanská agronomie, saharský jachting nebo cikánská urbanistika. Tedy slovní oxymóron vyjadřující významovou neslučitelnost dvou pojmů. Ale je to opravdu tak?
Tento termín mě zaujal v názvu rozhovoru s Romanem Šmuclerem, který jsem si nedávno přečetl. I bez příslušného poučení bych si asi dokázal představit, o co jde, ale jako hit současné estetické medicíny to na mě zapůsobilo až trochu jako atribut dekadentní doby.
Dost možná to však byl jen můj nepatřičný pocit, protože estetické operace byly ještě před několika desítkami let považovány za něco výstředního, ne-li rovnou nemravného (jako cosi pro prostitutky), a dnes jsou brány jako zcela normální i v případech, kdy nejsou upravovány následky zranění nebo „škodolibosti přírody“. Pominu-li dva zmíněné příklady důvodů pro estetický zásah, je zbývajícím faktorem věk. Hranice dožití se posouvá a lidé „důchodovou“ třetí třetinu svého života chtějí prožít aktivně, v kondici a tím i s určitými estetickými představami.
K oné aktivitě a kondici patří bezpochyby i sex, jehož aktivní praktikování i praktiky se asi posouvají jako vše ostatní. Ještě v době mého dětství byli padesátníci babičky a dědečkové, sedmdesátníci stařeny a starci, kteří procházejí (prošourávají se) bránou s nápisem „přestárlí“. Doba dožití se až tak rapidně neprodloužila, ale kvalita života starých lidí ano. Potkáváme sedmdesátníky (i osmdesátníky) na sportovních kolech, exotických dovolených a loni jsem takovou důchodcovský pár potkal na vrcholcích Monte Balda v Dolomitech. Přiznám se, že mě trochu otrávili, protože ve svých „70+“ vykazovali lepší kondici než já minimálně o dvacet let mladší.
Estetické nároky v oblasti vzhledu jsou pochopitelné, a pokud chce žena vypadat mladě „nahoře“, a tímto mimo jiné vyslat signál „jsem mladá a žádoucí“, chce adekvátně k tomu vypadat mladě i „dole“. Je to vlastně známka toho, že svoji mladost nechce prezentovat jen naoko skrze to, co je zjevné, ale myslí to zcela vážně a ve všech důsledcích.
Ze svého sobeckého maskulinního hlediska to nemohu vnímat jinak než pozitivně. V době, když jsem ještě neměl žádnou „praktickou zkušenost“ s prsními implantáty, slýchal jsem různé zkazky o tom, jak je to odporné, nevkusné a nepřirozené na dotek. Jestli to tak dříve bylo, nevím, ale dnes nic takového nemohu konstatovat. Proč by to tak nemělo být i v estetické gynekologii (s čímž zkušenost asi nemám), kde se jedná hlavně o zásahy chirurgického rázu.
Musím se přiznat, že poněkud konzervativnější jsem v případě estetické medicíny u nás pánů. Pochopitelně nemám opět na mysli zásahy po zraněních, operacích a odstraňování vrozených nebo nově vzniklých vad. Míním odsávání tuku, vyplňování vrásek, zvedání víček, boxové injekce a podobně, nemluvě o extrémech, jako jsou mužské prsní implantáty. Už jenom depilaci, neinvazní lifting a kadeřnické kreace vnímám trochu jako zženštilost v rámci citátu: „smutný je pohled na muže před zrcadlem“. Tím pochopitelně nechci komukoli upírat právo si za vlastní peníze se svým tělem dělat, co je libo, přestože i piercing a tetování, jsou-li vkusné a zdravotně nezávadné, si spojuji spíše se ženami, které mají asi přirozenou tendenci zdobit se.
Možná ale, že časem přehodnotím i toto, a nakonec budu z osobních pohnutek obhajovat i pánskou „estetickou gynekologii“, tedy asi estetickou urologii (nevím, jak jinak by se takový obor mohl nazývat), která má jistě také dosud skrytý ekonomický potenciál.
