„Vstávej Šelesnik, medvědi tu choděj pěšky,“ cloumal se mnou potichu náčelník, který měl vždy velmi lehké spaní. Táta spokojeně oddychoval po mohutném šláftruňku, který si naordinoval se slovy: „Chci být rozsápán ve spánku.“
Tenkrát na blízkém Východě III. díl, 3. kapitola:
Večer po návratu od Račkových ples byl ve znamení oslavy, a to jak úspěšného lovu, tak i prosté skutečnosti, že to táta s Milošem ve zdraví absolvovali. I já jsem byl ze své první tatranské túry nadšen, ale pro mě to byla tehdy po fyzické stránce jen taková rozcvička. Oslavy vyústily do stavu, že jsem definitivně rezignoval na nocleh ve stanu a přemístil jsem se pod nedaleký strom. Otec se mi v tom snažil zabránit s ohledem na noční návštěvy medvědů, ale nakonec uznal pod tíhou argumentů, že náš příbytek rozhodně není dostatečnou ochranou proti čtyřnohým nočním návštěvníkům. Navíc jsem měl ze všech přítomných nejkvalitnější spacák, který mi z vojenských celt a prachového peří ze starých peřin ušila babička. Po impregnaci byl i slušně voděodolný a jediným jeho nedostatkem tak byl značný objem.
Nikdo z mých parťáků ovšem nepochyboval, že mým hlavním motivem je pozorování medvědů, neboť místo svého nocležiště jsem pečlivě vybíral tak, abych měl dobrý výhled na pravidelně devastované popelnice, u vstupu do kempu. I kempař, se kterým jsme toho večera chvíli diskutovali v restauraci, nám potvrdil, že k pozorování medvědů je tábořiště mnohem lepší místo než divočina všude okolo. Doporučoval nám při této příležitosti, abychom balili potraviny do neprodyšných obalů a konzervy a jiné odpadky hned vyhazovali do popelnic.
Jediné, co mě té noci trápilo před usnutím, bylo to, abych se při návštěvě medvěda probudil. V přírodě jsem již tehdy spal poměrně krátce, ale velmi tvrdě. Nebýt Miloše, zcela jistě bych celou níže popsanou akci zaspal.
„Vstávej Šelesnik, medvědi tu choděj pěšky,“ cloumal se mnou potichu náčelník, který měl vždy velmi lehké spaní. Táta spokojeně oddychoval po mohutném šláftruňku, který si naordinoval se slovy: „Chci být rozsápán ve spánku.“
Oblast, ve které operovali noční lupiči, byla jen spoře osvětlena lampou, přesto cirkusácké kreace, které předváděli, byly viditelné zcela jasně.
„Šest medvědů s Cibulkou,“ komentoval Miloš představení, v rámci kterého medvědi lezli po kontejnerech, znalecky párali igelitové pytle popelnic a nakukovali do oken restaurace.
„Co by se stalo, Miloši, kdybychom se k nim trochu přiblížili,“ vyzvídal jsem.
„Někdo by se posral strachy a medvědi by to asi nebyli,“ odvětil bez váhání náčelník.
„Já taky ne,“ hned jsem se hlásil.
„Tím je výběr jasný, Jiřiku. Když pánbů rozdával pud sebezáchovy, stál si ve frontě na šílené nápady, už jsem si toho několikrát všimnul. Tak jenom kousíček!“ dodal.
Popošli jsme přes Milošovy pantomimické protesty, asi o patnáct metrů k medvědům, kterým to, přes značnou hlučnost přesunu nikterak nevadilo. Podívali se směrem k nám a klidně pokračovali v plenění zařízení kempu.
„Jsou roztomilí,“ uklidňoval jsem vedoucího expedice.
„Cibulku nehraju,“ dostalo se mi lakonické odpovědi.
V tu chvíli se rozsvítilo v zadním traktu restaurace a do medvědů, jako když střelí, v několika vteřinách zmizeli v hustém podrostu za tábořištěm.
„Zítra tomu zřízenci koupím stakan borovičky, zachránil mi totiž život, protože je mi jasné, že bych tě za chvíli musel následovat přímo mezi ně,“ komentoval situaci Miloš.
Měl jsem o tom jiné mínění, ale nechal jsem si ho pro sebe a odebral jsem se s přáním dobré a bezmedvědné noci do pelechu.
