…s utečenci z řad obyvatel romských osad v Zakarpatii to je poněkud složitější. Trochu mi to připomíná problematiku úložiště radioaktivního odpadu. Všichni chápou, že se někam dát musí, ale nikdo ho za domem mít nechce.
Chtěl jsem původně napsat Hřibovi dopis, že bych ty ukrajinské Romy opravdu – ale opravdu – nechtěl ve Vršovicích. Pak jsem si to rozmyslel, přestože si stále myslím, že do Vršovic prostě nepatří. Jako by mě pan primátor vyslyšel a jal se je ubytovávat v Troji. Nějaký hodně nekorektní jedinec by mohl poznamenat, že právě Troja je v jistém ohledu tím správným místem, ale takto to asi posuzováno nebylo. Prostě se pro nově vznikající stanový tábor šiknul takový pěkný travnatý plácek u magistrály.
Teď vážně. Je to problém? V kontextu toho, co se v tomhle šíleném světě děje, to problém není. Tedy pro nás to není problém, jen taková malá nepříjemnost. Problém je, když vám na dům spadne bomba, když vám bezdůvodně zabijí někoho blízkého a je to problém i tehdy, když máte strach, aby se vám něco takového nestalo. Někdo může klidně vyprávět o Romech na „tripu Evropou“, a bude možná blízko pravdě, ale ve své podstatě jsou to stále obyvatelé Ukrajiny utíkající před válkou. Prostě nelze konstatovat: „Ty seš bílá doktorka, tebe chápeme a pomůžeme ti, ale ty seš černej vandrák, takže mazej zpátky do tý svý díry, vo tebe Putinovi nejde a nám taky ne!“
Je to takový prubířský kámen. Je snadné být solidárním, empatickým a ohleduplným k lidem, kteří jsou jako my, které označujeme, stejně jako sami sebe, za slušné lidi. Naopak je těžké chovat se stejným způsobem k lidem, kteří jsou jiní. Nenarodili se v rodině kyjevských intelektuálů, ale v nějaké chatrči poblíž Užhorodu a nemají proto vzdělání, přijatelné sociální návyky a možná vůbec neuvažují o budoucnosti a žijí ze dne na den. Přesto to nejsou opice, které když už nejsou v bezpečí ve volné přírodě, tak je můžeme zavřít do klece a dát jim banán.
Nenapsal jsem tomu Hřibovi ani nikomu jinému nejen proto, že nic takového nedělám, ale i proto, že nemohu pomoci žádnou radou, jak tuhle nepříjemnost vyřešit, a nechce se mi ani pomoci pomocí. Přiznám se, že se mi nechce stát se dobrovolníkem, který se bude o tyto lidi starat, bude s nimi donekonečna řešit něco, co my všichni na rozdíl od nich chápeme, a bude k nim přitom slušný. O to víc si vážím těch, kteří něčeho takového jsou schopni. Tedy, schopen je toho téměř každý, ale s tou ochotou jsme asi trochu na štíru.
Jediné, co všichni ti, kteří jsou na tom stejně jako já, mohou udělat, je to samé, co v případě toho jaderného odpadu. Nikdo po nikom nechce, aby si ho složil ve sklepě, takže pokud zrovna je pod naší vsí dobré geologické prostředí a trochu věříme té Drábové, tak proč ne. S tou loukou za humny to může být podobné. Kdo není schopen a ochoten pomáhat, neměl by alespoň škodit.
