Začlenění otce, syna (a ducha svatého) Klausových do předvolební kampaně není asi projevem ideologického souznění, spíše je to jen zoufalý pokus o navrácení se do společenského zájmu a odvracení vlastní pozvolné mediální smrti.
Je jistě těžké smířit se s tím, že po mnoha letech na politickém výsluní politik přestane být středem pozornosti, a to pozitivní i negativní. Asi je to o to těžší, když i část onoho přísluní poznamenalo zoufalé drásání se ze stínu někoho, kdo ho přes malou tělesnou výšku stínil, a je to i o to těžší, že to, co po významném politikovi zůstává ve společenském povědomí, jsou spíše směšné a negativně vnímané "epizody": rozdělení republiky, absurdní klimatologické názory, velmi problematická amnestie a krádež protokolárního pera, to vše zabalené do takové porce ješitnosti, že slovo „klaus“ může být její personifikací.
Přijde mi to trochu líto, protože si myslím, že Václav Klaus nebyl špatný politik ani prezident. Byl logickou a užitečnou protiváhou toho, co ztělesňoval Václav Havel. Řekl bych, že dvojice Havel – Klaus dlouho dobu reprezentovala dobré spojení doma i ve světě uznávaného vizionáře, idealisty a „neprakty“ se schopným a racionálním technokratem, a to přesně do té doby, než si druhý jmenovaný začal hrát na vizionáře a léčitele světa. Politik se dostane na scestí, když začne přeceňovat význam politiky a své osoby v ní. Na to si Havel přes určité monarchistické sklony, které doprovázely jeho prezidenství, dával větší pozor. Průvodním jevem může být to, že politik náhle nechápe, že není milován a tuto skutečnost počne vnímat jako vlastizradu.
Václav mladší zdědil po tatínkovi vedle nesporné inteligence, cílevědomosti a ješitnosti i onu tendenci za zvolenou ideu "položit život", a to i v situaci, kdyby se ukázala jako neobhajitelná a nikým neobhajovaná. Řekl bych, že synovy názory na školství se podobají otcovým názorům na globální změny klimatu. Je v nich hodně pravdy, ale neochota vnímat jiné odborné názory a nepodrobovat vlastní postoje korekci na základě obecného poznání, vede i izolaci a postupnému zesměšnění se. Nikdo nikdy nebude schopen přesně stanovit podíl vlivu člověka na klima a nikdo nikdy exaktně nestanoví, jaký model školství je ten nejlepší. Lze si jenom cizelovat vlastní názor na základě toho, co se prokázalo a prokazuje jako reálné, respektive fungující.
Dnes se otec i syn velmi hlasitě a okázale přidávají na stranu Miloše Zemana. Mají na to právo, ale proč tak činí, mi poněkud uniká. Václav Klaus byl vcelku reprezentativním prezidentem a lze si jen těžko představit, že by způsob výkonu funkce jeho nástupcem v něm mohl vzbuzovat nějaké zvláštní sympatie. Také jistě ví, že ona politická erudice není pro prezidentování až tak podstatná. Rozhlédne-li se po Evropě uplynulých desetiletí, vidí, že to dobře (možná lépe) funguje i u nepolitiků. Je to opět ono přeceňování toho, co není až tak důležité a bagatelizování toho, co naopak řada lidí jako podstatné vnímá. V neposlední řadě je to možná projev oné uražené ješitnosti: „Já jsem se k tomu prezidentování musel trmácet patnáct let v politice, a někdo by ho měl získat hned? Tak to tedy ne!“
Podpora Miloše Zemana je tak spíše podporou sebe sama, podporou principu bratrstva kočičí pracky politických dinosaurů, kteří odmítají „vymřít“. Těžko jim to mít za zlé. U Václava II. je to pak asi pragmatický krok v rámci osobních ambicí, které mohou postupně vést k vytvoření nějakého vlastního politického subjektu. I to je pochopitelné, protože pro Klause mladšího se asi v žádné aktuální politické straně (ani v ODS, ve které se angažuje a zíslal v jejích řadách poslanecký mandát) významné místo neexistuje, a tak ten si dříve či později bude muset vytvořit vlastní platformu. Sázka na Miloše Zemana mi v tomto ohledu přijde dost podivná, stejně jako vyjádření, že bude volit nejmenší zlo. Vlastně možná ani podivná není, protože pro Klause může být důstojným kandidátem na jakoukoli funkci zase jenom Klaus nebo někdo jemu alespoň v něčem hodně podobný. To je takové rodinné prokletí.
Četl jsem pozorně velký rozhovor s Václavem Klausem ve včerejším vydání Dnes i komentář jeho syna na toto téma, čtěte zde, mají hodně společného, a zůstává po nich jakási pachuť v ústech. Ne proto, koho na post prezidenta preferují, a že něco takového dělají, ale jak to dělají. Chtějí prezentovat své názory jako názory osobností a snižují se k laciné rétorice angažovaných politických komentátorů, což může v důsledku znamenat, že zůstanou jen angažovanými politickými komentátory, angažujícími se pro zmrtvýchvstání vlastních ambicí, minulých a možná i budoucích.
