Doufám, že se tento blog k Vlastimilovi Harapesovi nedostane, a pokud by se to snad náhodou stalo, nebude to vnímat jako nactiutrhání. Konečně není v tomto příběhu nic proti němu a vlastně vůbec nic proti nikomu.
Moje babička se do malého vesnického domku přestěhovala ze zanedbaného loveckého zámečku, ve kterém žila s dědečkem, vyrůstala tam moje maminka a velkou část dětství jsem tam prožil i já. O tom ale třeba někdy jindy. Z dřívějšího chovu bulteriérů, kteří měli na „samotě u lesa“ eldorádo, s ní přesídlil do vsi už jen poslední pes, hnědě žíhaný čtyřicetikilový gladiátor jménem Jupiter. Novým sousedem se jim stala i fenka českého fouska Asta, kterou její majitel, vášnivý nimrod, cvičil v loveckých dovednostech a úspěšně s ní obrážel i výstavy.
Bylo jasné, že nikdo netoužil po tom, aby se čistokrevná fena intimně sblížila se psem zcela jiného plemene, byť měl Jupiter rodokmen dlouhý jak psí jazyk a byl ukázkovým reprezentantem své rasy. To se však málem stalo už při prvním „společném“ hárání. O tom, jakým způsobem se bulteriér dokáže dostat tam, kam on chce, by se dala napsat docela obsáhlá publikace, ale obecně se to dá vyjádřit heslem: „Kudy se neprohrabu, tudy se prokoušu!“ Jup se tedy podhrabal pod plotem a prostříhal si (doslova a do písmene) díru do Astina kotce.
Ta naštěstí ještě neměla ty správné dny, takže k žádnému maléru nedošlo. Plot byl opraven a soused ještě ten den vyztužil kotec železnými roksory. Druhý den babička odjela do práce a Jupa pro jistotu zavřela doma. Vyrval dlaždice v chodbě, prohrabal se zjevně nekvalitním betonem pod vchodové dveře, do kterých vykousal dostatečně velkou díru, aby dostal své mohutné tělo z domu. Měl v hubě zabodané třísky, zkrvavené drápy a packy, ale to jsou věci, které správný bulteriér zcela ignoruje. Pokoušel se přežižlat i centimetr silné železné pruty kolem kotce, a když se mu to nedařilo, začal systematicky ničit betonovou desku pod ním. Při této činnosti byl vyrušen navrátivším se sousedem a posléze babičkou přes zjevné protesty z cizí zahrady odveden.
To jsem akorát přijel na víkend a mohl jsem tak osobně dílo zkázy zhlédnout a také se pokusit o provizorní opravy. V půlroce do dalšího Astina háráním jsme provedli několik opatření, která měla znemožnit Jupiterovi opustit pozemek. Bylo vyměněno mnoho planěk, vytvořena podezdívka pod pletivem drátěného plotu a na kritická místa byly navaleny mohutné balvany. Absurdnost takového opatření se ukázala záhy. Asta ještě ani nezačala hárat (jen „voněla“) a Jup se už se promenádoval po sousedovic pozemcích. Díru ve vchodových dveřích kryly železné pláty a před dveřmi byl položena čedičová dlažba. Jup se dostal ven oknem. Rozkousal rám, vysklil okenní tabuli, a aniž by se příliš pořezal, z okna vyskočil. Následně prokousal a rozpletl dvojité pletivo oplocení. Ani tentokrát se do kotce nedostal, ale napáchal tam z důvodu tímto vzniklé frustrace značné škody a nenechal se sousedem ani vyhodit. Na dalších čtrnáct dní si babička vzala dovolenou. Pokud byl někdo doma, by z „demolition doga“ beránek, který jen tu a tam zamilovaně hleděl k sousedům a občas si kňournul.
V dalším mezidobí bylo rozhodnuto, že Jupiter musí mít kotec. Bulteriér rozhodně není typ psa, kterému by kotec svědčil (asi není žádné takové plemeno), ale v zájmu sousedských vztahů, babiččiny duševní rovnováhy a konečně i jeho zdraví, se to jevilo jako nevyhnutelné. Sám soused, zdatný řemeslník se nabídl, že se na stavbě bude podílet. Prakticky vzato mu ten kotec postavil. Ještě než Asta začala hárat, absolvoval v něm půldenní zkušební pobyt. Tedy měl to být půldenní pobyt. Když zjistil, že půl centimetru silné dráty železné kari sítě nepřekouše (bylo na nich patrné, že to ověřoval poctivě), tak si hrál se západkou dveří tak dlouho, až je otevřel. V kritické době byl však už na dveřích visací zámek a Jup měl utrum. Byl z toho tak rozladěný, že zlikvidoval vše, co měl v kotci. Z matrace zbyla jen drť, která už ničím psí lože nepřipomínala, rozsápal také staré deky a vztek si vybil i na nerezové misce na vodu, která vypadala jako by se na ní někdo cvičil ve střelbě z kulometu.
V té době kdosi také prohlásil onu památnou větu, která se pro následující roky stala poplašným signálem. Zvolání: „Hárá pes Vlasta!“ znamenalo okamžitou bojovou pohotovost. Dokonce i teď už výrazně klidnější soused nám se smíchem sdělil, že se přistihl, jak říká Astě Vlasto. Vztah Jupitera a Asty zůstal celoživotně platonický. Ti dva si spolu po většinu roku u nás či u sousedů hráli, nikdo se už totiž neobtěžoval pořád opravovat plot a zasypávat tunely mezi oběma pozemky. Po dobu „hárápesu“ byli pak v kotcích oba, protože když byla Asta na volno, podhrabala se k nám ona a dobývala se do Jupiterova kotce z druhé strany. Taková to byla láska. Jup se coby nevlastní otec podílel i na výchově Astiných štěňat. Mnozí myslivci v kraji se pak divili, proč ti krásní čeští fousci mají takové bulteriéří manýry.
