…a někteří ho hájí stále, přestože je poněkud nejasné, co je vlastně tím Hradem a co je na něm k hájení. Domnívám se, že stejně jako hrdinové románu, jehož název jsem si vypůjčil, hájí často pouze něco v sobě samých.
Přestože mě to svádělo, není tento blog o mém oblíbeném románu, ale o Hradu s velkým „H“, tedy o Pražském hradu, a není ani o vlastní stavbě a čemkoli spojeném s kulturou. Ve své podstatě není tento článek ani o tom jediném člověku, který je aktuálně s tímto místem spojen, a jehož osobu a funkci někdy nazýváme oním Hradem. Je to spíše o instituci, jejíž podoba se za posledních osm let povážlivě změnila.
Pohnutkou k napsání tohoto textu se stalo to, jak se chová Hrad, když v něm nedlí ten, k jehož činnosti existuje příslušný úřad. Dost jsem se v posledních dnech podivoval nad tím, jak onen systém funguje. Jak ten, jehož pracovní náplní je být prezidentovými ústy, stále mele, přestože ta skutečná ústa patří k člověku, který je napojen na přístroje na "ARU". Jak ten, jenž je pouze úředníkem řídícím prezidentovu kancelář, se chová jako viceprezident či místodržící, a jak celý ten podivný systém má patrně pocit, že je tím Hradem.
Ústava a příslušné přidružené zákony žádnou instituci Hradu neznají a bez prezidenta není tento systém ničím, neboť slouží hlavě státu pouze jako servisní složka. V ničem ho příslušní úředníci v ústavním slova smyslu nezastupují, nic v rámci politiky státu neřeší, a pokud se někde samostatně a nezávisle vyjadřují, činí tak pouze jako soukromé osoby, a nikoli jako Hrad.
Už jsme si patrně zvykli, že hradní mluvčí mluví „k národu“ v plurálu a nevypadá to, že by to byl pluralis majestatis, ale nabyl asi pocitu, že je plnoprávnou součástí nějaké mocenské instituce, což platí stejně o kancléři, který s mluvčím již několik let soupeří v namyšlenosti a aroganci. Přijde mi tak docela divné, že těchto lidí bychom se měli dotazovat, jak se panu prezidentovi daří, respektive jestli žije, vnímá, jaká je prognóza vývoje jeho zdravotního stavu a podobně.
Myslím si, že o prezidentovu zdravotním stavu by měli být informováni dříve než veřejnost nejvyšší ústavní činitelé, a to ne prostřednictvím nějakého pucfleka, ale například lékařským konziliem, které prezidentovu léčbu řídí, a pokud prezident komunikuje, může s těmito činiteli komunikovat stejně, jako se svým mluvčím a se šéfem kanceláře. Informace o tom, že prezident měl meruňkové buchty a zítra bude mít vinnou klobásu působí jako špatný vtip.
Pominuli to, že onen „Hrad“ trvale lže, mlží a různě zkresluje všemožné situace, je nad slunce jasnější, že oněm „místodržícím“ náramně zachutnala moc, a je otázkou, jestli úřad prezidenta vykonává pouze Miloš Zeman, jestli ho vykonává stále, respektive zdali ho vůbec fakticky vykonává, nebo je s ním umně manipulováno a informace jsou mu náležitě filtrovány.
Upřímně věřím tomu, že se ona hradní cháska nikterak netěší, až skončí Zemanovi prezidentský mandát, a už vůbec by si jistě nepřála, aby skončil předčasně. Tímto fokusem je třeba nahlížet na informace z „Hradu“ a přesně z tohoto důvodu je třeba informace „Hradu“ ignorovat a požadovat informace přímo od prezidenta (z jeho osobního vystoupení se dá odtušit i jeho psychická kondice), respektive od lidí, kteří jediní mohou kvalifikovaně zhodnotit jeho zdraví a schopnost vykonávat úřad.
Jedni hájí Hrad kvůli dobrému bydlu, jiní možná hájí své vlastní „Zemany“ v sobě samých, další si třeba neumí představit, že politické funkce nejsou doživotní, dědičné ani se nepředávají a nedelegují. Možná jsme také už zapomněli, že tyto úřady mají sloužit jen státu a jeho občanům, a možná je nejvyšší čas si začít na to rozpomínat.
