Jelikož nemáme dostatečné množství černochů, ale nechceme přeci zůstat pozadu za světem, tak bychom měli mít své vlastní „Lives Matter“. Karel Schwarzenberg míní, že ho máme. U nás jsou přeci Romové.
A má pravdu. Nechci tvrdit, a netvrdí to ani on, že problematika Romů v České republice je stejná jako problematika Afroameričanů v USA, ale určité principiální podobnosti nalézt lze, a to z prostého důvodu: soužití majority a minority je asi všude na světě zatíženo podobnými problémy.
Všichni víme, že Romové se usídlili na našem území za zcela jiných okolností než černoši v Americe, je to také zcela jiné etnikum, které mělo určitý nomádský životní styl v krvi a rozšířilo se proto prakticky po celé Evropě. Romové se nikdy nevázali jen k jednomu státu a neměli nikdy žádný vlastní stát, ze kterého by coby menšina migrovali (nebo byli deportováni) jinam. To jsou ty zásadní rozdíly.
Podobností je více. Dlouhou dobu byli Romové všude vnímáni jako lidé nižší kategorie. Ve středověku byli někde trpěni, jinde vyháněni a pronásledováni. V českých zemích reskript z 2. července 1697, to jsme už v „osvíceném“ novověku, prohlašoval Cikány za psance a každý dopadený muž mohl být beztrestně zabit. Karel VI. vydal 20. června 1721 dekret, v němž prohlásil cikány za psance i včetně žen, vraždění se tedy nyní rozšířilo i na ženy.
Až tereziánské reformy přinesly změny. Roku 1751 vydala Marie Terezie dekret, který umožňoval vyhošťovat již pouze cizí Cikány, zatímco domácí měli být odesíláni do svých rodišť, která měla povinnost se o ně postarat. Od počátku 60. let 18. století zahájila císařovna systematický projekt usazování a asimilace Cikánů k rolnickému životu.
Ani v nové Československé republice se nestali Cikáni rovnoprávnými občany. V roce 1927 vydala československá vláda Zákon o potulných cikánech (117/1927 Sb.), který umožňoval pořizovat zvláštní policejní soupisy kočovného a do jisté míry i usedlého cikánského obyvatelstva a upravoval vydávání cikánských legitimací a kočovnických licencí. Pak následoval nacistický romský holokaust, kterému padlo za oběť tisíce Romů.
Také komunistický režim se snažil nějak romskou problematiku řešit. Týkalo se to hlavně snah o změnu kočovného života za usedlý, následně se řešila problematika romských osad (poměrně neúspěšně až do dnešních dnů) a počal sílit tlak na asimilaci Romů. Povinnost pracovat a z toho plynoucí trestný čin příživnictví poslal poměrně značnou část z nich do „nápravných“ zařízení, kde se kupodivu (stejně jako téměř nikdo jiný) „nenapravili“.
Období po roce 1989 se pak vyznačovalo značným úsilím o ochranu a zrovnoprávnění Romů, velkou sociální podporou, ale také spíše jen demonstračními pokusy o skutečně komplexní řešení problematiky. Tato politika sice dala šanci mnoha Romům vést řádný život, a to i s uchováním si vlastní kultury, tradic a identity, ale napáchala značné škody v pohledu majoritní části společnosti na romskou menšinu.
Mnoho příslušníků majority stále vnímá „řešení romské problematiky“ jako vlastní diskriminaci, tedy zvýhodňování a mírnější restrikce Romů v porovnání k „bílému“ obyvatelstvu. Tato skutečnost je společně s hluboce zakořeněnými předsudky i reálnými špatnými zkušenosti příčinou stavu onoho latentního rasismu.
Z toho, co je známo o řešení černošské otázky v USA, vypadá takový scénář velmi podobně. Stát se všemožně snaží (někdy až za hranu zdravého rozumu) nechovat se rasisticky a projevy rasismu potírat, čímž někdy vytváří rasisty i z lidí, kteří takové sklony vůbec nemají. Žijeme tak (podobně jako Američané, jen asi v daleko mírnější podobě) ve stavu, kdy z hlediska legislativy a z hlediska deklarací a aktivit státní moci a státní správy je všechno v pořádku, ale ve společnosti roste napětí, k jehož přeměně v konflikt stačí jakýkoli incident mající nebo evokující rasový podtext.
Z mnoha důvodů u nás nehrozí v případě Romů něco podobného jako v USA, ale to neznamená, že není třeba, aby i u nás majorita prodělala určitou historickou sebereflexi, ze které by mělo být patrné nějaké smysluplné řešení do budoucna. Najde se u nás i kdekoli jinde mnoho lidí, kteří budou neochvějně tvrdit, že onu sebereflexi musí především prodělat ona menšina, ale takhle to prostě nefunguje. Nositelem pozitivních změn musí být vždy majorita.
Ono se to hezky řekne, ale hůře realizuje. Někdo se bude hájit i tím, že rasismus, ne coby ideologie, ale jen osobní lidská pohnutka, je něčím zcela přirozeným, a problematická menšina si respekt musí zasloužit, ale to je cesta nikam. Respekt lze vyjadřovat i tehdy pokud ho necítím. Člověk není zvíře, nemá být ovládán pudy a může se vědomě chovat na základě určitých morálních a etických principů.
Pro začátek by to mohlo stačit. Rozumná systémová řešení musí následovat, ale ta jsou úplně k ničemu, když nebudou mít společenskou podporu. Nemyslím si, že by mělo být pro kohokoli problematické deklarovat, a hlavně chovat se dle hesla: „Gipsy Lives Matter“ („na každém romském životě záleží“). Jednotnou odpovědí pak může být „All Lives Matter“ (Na všech životech záleží).
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rozhovor-idnes-cz-k-politickemu-odchazeni-karla-schwarzenberga.A200715_163143_domaci_kop
https://cs.wikipedia.org/wiki/Romov%C3%A9_v_%C4%8Cesku
