Před nedávnem by oslavil 71. narozeniny. Myslím, že narozeniny, i ty nekulaté, je dobré slavit. Tak jsme slavili. Přiznám se, že čím jsem starší, tím méně Karla Kryla poslouchám a více čtu. Ne že by se mi jeho písně nelíbili, ale
O Karlu Krylovi se napsalo mnohé a mnozí se k jeho odkazu hlásí. Často jsou to ti, kterým se „včas zesnulý“ básník hodí do krámu. Na jedné straně jeho popularita, na druhé jeho aktuální nemožnost svým „příznivcům“ řádně vysvětlit, kohože si to berou do huby.
Kryl během svého pohříchu krátkého života lezl na nervy patrně všem. Myslím, že byl jedním z nemnoha umělců, kteří, na rozdíl od mnohých, kteří to všude deklarují, rozkládal komunistický režim jaksi zevnitř. A to těmi nejúčinnějšími způsoby, zesměšňováním jeho principů a všudypřítomným hlásáním práva člověka na svoji důstojnost. Myslím, že by tak činil v jakékoli době, v té před svým narozením, stejně jako v době po své smrti, tedy v dnešní době.
I z Krylových milostných a zdánlivě apolitických básní je patrná jeho nesmiřitelnost. Když ne s režimem, tak s lidskou hloupostí, malostí a duševní chudobou. Taková je i jeho básnická epopej Zbraně pro Erató, kterou jsme jeho nedožité narozeniny připomněli. Inspirován životem Arthura Rimbauda, stále stejný Kryl říká stále totéž. Snad trochu jinou formou, ale pořád oním krásným jazykem.
Karel Kryl, na rozdíl od mnohých českých básníků, neztratil tvář. Ani vlivem režimu, ani vlivem komerce, a přestože byl a bude jenom jeden, myslím, že nám moc chybí lidé s takovým talentem a zároveň s takovou zásadovostí ke svým principům.
Málo je Krylů a Erató má zbraně buď tupé, nebo hromadného ničení, nic mezi tím.
