Co Čech to epidemiolog. Mimo lidových epidemiologů se vyskytují i jiné druhy, jako třeba epidemiolog-zubař, epidemiolog-parazitolog, epidemiolog-kardiochirurg, epidemiolog-epidemiopodnikatel či epidemiolog-magnát.
Všichni jsme se stali epidemiology, ale každý trochu jiným epidemiologem, protože se nikdo nemůže přiklonit ke všem odborným stanoviskům, tím spíše ne k pseudoodborným či zcela neodborným. Je to takové spektrum názorů, že mi z toho jde hlava kolem, a to i když budu ignorovat stanoviska lidí ze šoubyznysu, hospodský folklór (který se z hospod přesunul asi někam jinam) a názory naší domovnice.
Po celou dobu řádění epidemie jsem byl docela zmaten a zmaten zůstávám, i když epidemie řádit přestává, a to jsem, prosím, utrpěl i vzdělání v oboru ne až tak vzdáleném. Sice to bylo, jak s oblibou říkám, v 2. pol. 20. století, ale kdyby nic jiného, zůstal mi jakýsi respekt k lidem, kteří se coby odborníci příslušnou problematikou reálně zabývají a s tím i despekt k lidem, kteří žvaní o věcech, kterým vůbec nerozumí.
Stát se epidemiologickým prognostikem či přímo epidemiologickým alarmistou bylo a je poměrně snadné. Stačí při vzestupu nákazy říkat, že bude hůř, a při jejím ústupu nabádat k opatrnosti, aby zase hůř nebylo. Když se úplně netrefím, nikoho to netrápí, všichni jsou rádi, že nebylo hůř, než bylo, a opatrnosti přeci nikdy není nazbyt. Když k tomu přidáme logické stanovisko, že je třeba co nejvíce očkovat a smysluplně testovat, je vládní a mediální epidemiolog na světě.
Donekonečna diskutované, zákazy, příkazy, zavírání, přivírání, uvolňování, rozvolňování a otvírání už dle mého soudu nemají s žádnou odborností nic společného. I úplný ignorant sice musí připustit, že omezením sociálních kontaktů se zabrání rozšíření nákazy a že k tomu přispívá i kvalitní ochrana dýchacích cest, ale jestli se více lidí nakazí v květinářství nebo v železářství nikdo neví. Posloupnost různých restrikcí a následného rozvolňování tak není tématem epidemiologickým, ale jen ekonomickým a hlavně politickým.
Každý ví, že tvrdé restrikce ohledně sociálních kontaktů (záměrně nepoužívám výraz lockdown) musí být účinné. Karanténa (to slovo je odvozeno slova quaranta (čtyřicet), což bylo označení období 40 dnů, po kterou byla na lodích izolována posádka bez možnosti vstoupit na pevninu) logicky funguje, ale nelze ji z ekonomických i sociálních důvodů praktikovat déle, než je bezpodmínečně nutné, mimo jiné i proto, že ji pak budou lidé svévolně porušovat, což je vždy horší než rozvolňovat řízeně.
Celý boj s epidemií je tak z hlediska establishmentu vlastně jen o odvaze, zásadovosti, pragmatičnosti a zdravém úsudku. Možná tam někde se skrývají příčiny toho, že jsme až tak úspěšní nebyli. Epidemiologové v této hře pak hrají jen takovou roli odborných garantů, aby národ neřekl, že si příslušná opatření tahají z rukávu, tu ekonom, tu právník, tu vrchní policajt, tu potravinářský magnát…
Kromě epidemiologů vládních i hradních a epidemiologů „z lidu“ se brzy etablovala skupina epidemiologů mediálních. Pominu-li ony blábolící celebrity (všimněte si, že skutečné celebrity byly velmi rezervované nebo raději úplně mlčeli), se počali před kamerami a mikrofony předvádět lidé s určitým vzděláním a odborností, která jim zabezpečila určitou důvěryhodnost, ale ti v zásadě nedělali nic jiného, než že prezentovali prognózy, obavy a rady, které mohl úplně stejně vyřknou i popelář, nebo zabředli do odborných detailů, které jsou sice zajímavé a poučné, ale k praktickému řešení problému nikterak nepřispěly.
Mohlo by to vypadat, že se zde přikláním k těm, kteří mluví o „expertokracii“ či jakési „vědeckokracii“. Není to tak. Skutečná řešení jsou jednoznačně dílem expertů a vědců, léky, vakcínami, ochrannými prostředky počínaje a faktickým léčením nemocných a konkrétními epidemiologickými opatřeními konče, ale řeč je o expertech a odbornících, kteří se pasovali do role šarlatánů, salonních kouzelníků a rockových hvězd. Jejich přínos je dle mého soudu v lepším případě nulový, v tom horším záporný, protože do společnosti vnesli jen nejistotu a pochybnosti o tom, co má a nemá smysl.
Osobně rád a často deklaruji, že pochybnosti směrem k establishmentu a politice jako takové jsou obecně dobré a žádoucí, ale jsou situace, většinou krizové situace, kdy je třeba, aby byla nastolena určitá důvěra, a i na základě oné důvěry se zodpovědní lidé počali důvěryhodně chovat a společnost se v takovémto klimatu chovala zodpovědně. Tento princip bohužel u nás nezafungoval a obecně nedůvěryhodnou vládu dorazilo „zmatení jazyků“ a „babylon názorů“ a to i z úst lidí, kteří reálnými odborníky jsou, ale zapomněli na vědeckou pokoru, zdrženlivost a smysluplnost svého počínání a epidemiologizovali se.
