Premiér si asi přečetl reakce na svá zmatená vystoupení a projev Miloše Zemana. Zamyslel se možná i nad tím, jak jsou asi vnímány počiny prezidentky Čaputové a třeba i Jana Hamáčka. Na základě toho včera promluvil k národu.
V tom včerejším premiérově projevu bylo všechno to, co měl již dříve říci, a neřekl. Bylo tam i to, co má říkat prezident, který toho nikdy nebyl, není a nebude schopen. Zcela zásadní je však to, co v tomto vystoupení řečeno nebylo, tedy to, čím nás poslední dny obšťastňoval on sám a co si neodpustil ve svém prohlášení k národu Miloš Zeman.
Nechci marnit čas úvahami, jestli to, co premiér vyjádřil, myslel upřímně, nebo jestli v rámci politického marketingu stále jen kalkuluje, co mu prospěje a co mu uškodí, tedy jestli aktuální krize upevní jeho postavení nebo ho smete. Nevím to, a nikdy se to nedovím, stejně jako to neví, a nikdy se to nedoví všichni ostatní občané vyjma lidí z jeho bezprostředního okolí.
Je mi to jedno. Chci, a to nejen v době nouze, mít pocit, že tento stát neřídí lidé, kteří umí jen v dobrých časech rozdávat z eráru, slibovat, politikařit a pilovat své „píár“ a v časech zlých se neumí ani na chvíli vzdát rétoriky plné sebestřednosti, sebeprezentace a sebeobhajoby. Chci prostě uvěřit tomu, že jim nejde jen o sebe a své zájmy.
Mohl bych klidně souhlasit s tím, že v kritických chvílích není prostor pro politický boj opozice a není ani na místě vytrvalá kritika aktuálního establishmentu ze strany některých médií, ale to by si o to vláda a prezident nesměli sami říkat, a tím nemyslím, že se něco nepovedlo, že někdo něco podcenil, neodhadl nebo pokazil. To se může stát a v takovéto situaci se chyby stát nutně musí. Není však potřeba lhát, zkreslovat, planě slibovat a vyhrožovat.
Vládnoucí politik není opoziční politik a už vůbec to není novinář, který když třeba i nevhodně a nemístně do politiků tepe, má mu to spočítat jeho čtenář, divák či posluchač, ale ne kritizovaný politik, stejně jako nekonstruktivní přístup opozice má posléze ohodnotit volič. Bojovat s každým, kdo si dovolil se o vládnoucího politika otřít, je nejen marné, zbytečné a kontraproduktivní, ale také to vede k úvaze, čím se zabývá ten, který, jak sám tvrdí, pětadvacet hodin denně řeší problémy.
Když se pak občan dozví, že na pořad jednání vlády se v době stavu národní nouze měl dostat bod, jehož podstatou je schválení normy, která má posloužit premiérovi k ochraně před šetřením jeho střetů zájmů, tak to té důvěře také moc nepřidá. Myslím si, že většina lidí pochopí, jak nepopulární opatření, tak i skutečnost, že někdo není neomylný. Nikdo však ze sebe nechce dělat blbce, ani blbci ne.
Přiznám se, že jsem byl ohledně postupu vlády v boji s pandemií poměrně skeptický, ale na základě pohledu na stav v řadě jiných států, již více věřím tomu, že tento přístup bude nakonec úspěšný. Myslím si, že je k tomu nutná široká podpora vládních nařízení. K té je ovšem potřeba i ona elementární důvěra. Proto bych také řekl, že je aktuální povinností politiků chovat se alespoň trochu důvěryhodně.
Nechci myslet na to, jestli si na základě oné důvěry Andrej Babiš do budoucna upevní své postavení, ale nechci mít ani pocit, že to, co dělá, dělá jen proto, aby si do budoucna upevnil své postavení či dokonce zneužíval aktuálních mimořádných pravomocí své vlády. Chci být o jeho dobrých úmyslech přesvědčován a přesvědčen, a to skutky, nikoli jen slovy.
