Den české státnosti můžeme vnímat jako oslavu sv. Václava, který byl tohoto dne r. 935 zavražděn, nebo můžeme slavit skutečnost, že byl odstraněn a k tomuto datu si připojit i další státotvorný počin: vyvraždění Slavníkovců r.995.
Přijde-li vám nepatřičné nazývat sv. Václava kolaborantem, vězte, že sám bych takto jeho ani jiné postavy raných českých dějin rozhodně netituloval. Autorem tohoto výroku je známý hodnotitel historických událostí a osobností pan Miloš Zeman, toho času prezident České republiky. V tomto smyslu se vyjádřil i v roce 2000, kdy se v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR diskutovalo o 28. září jako o možném státním svátku. Ve výrocích o sv. Václavu, jako o symbolu kolaborace a servility ho nadšeně povzbuzoval jiný významný muž, pan Vojtěch Filip, aktuálně předseda KSČM a místopředseda Sněmovny.
Je obecně velmi problematické hodnotit události, pohnutky jejich aktérů a veřejné mínění doby, o které vlastně nemáme téměř žádné relevantní informace. V podstatě jediným soudobým zdrojem zmíněných událostí jsou záznamy saského kronikáře Widukinda z Corvey, který, jako patrně všichni středověcí kronikáři, pokud přímo nelhal, tak tendenčně zkresloval prakticky všechno, o čem psal. Ty zásadní skutky se dle nezaujatých historiků skutečně staly, ale nejistota je dokonce i v tom, kterého to bylo roku. Je také zcela nemožné soudit, jak onu bratrovraždu vnímali tehdejší světské a církevní elity, tedy v jakém kontextu to vnímali lidé, kteří ještě patrně vůbec nepracovali s pojmy „český stát a národ“ či „německý stát a národ“. Všichni pozdější hodnotitelé, na jejichž hodnoceních často poněkud absurdně stavíme, se už na tyto události dívali v rámci svého historického fokusu ovlivněného událostmi následnými či aktuálními.
Musíme si tak prostě přiznat, že slavíme podstatu a aktéra legendy, a to právě takové legendy, kterou vytvořila církev, jež tyto události zpracovala v rámci svých zájmů a dogmat. V tomto smyslu se o sv. Václavovi dozvídáme z tzv. Kristianovy legendy, jež nese název Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily (Vita et passio sancti Venceslai et sancte Ludmile ave eis), což je latinský spis o počátcích křesťanství na Velké Moravě a v Čechách a o prvních českých světcích – svatém Václavu a svaté Ludmile. Z tohoto spisu je patrné, jak je tato legenda církví uchopena, ale jeho historická relevance se rovná nule. Jenom časový rozptyl odborných názorů na dobu vzniku Legendy je skoro dvě stě let, neboť historici pracují pouze s fragmenty opisů z období od 13. do 15. století.
Je těžké a zbytečné zazlívat buditelům v době pobělohorské, národním obrozencům, či obecně lidem v dobách útlaku a válek, že se ke svatováclavské legendě upnuli a sv. Václava, coby patrona české země uctívali. Není v tomto smyslu ani podstatné, jestli k němu shlíželi jako ke světci nebo jako symbolu našeho státu a národa či oba tyto aspekty spojovali. Poněkud méně shovívavý bych byl k historikům, kteří se v minulosti často nechali poněkud unést dopadem svých rádoby historických analýz, a to na úkor profesionální cti a odborné erudice. Chci věřit tomu, že drtivá většina dnešních odborníků již necítí potřebu zkreslovat výklad dějin na základě politických, mocenských, náboženských nebo jakýchkoli jiných pohnutek, včetně těch, které působí bohulibě.
Jak tedy vnímat zítřejší státní svátek? Můžeme oslavovat legendu, nebo sv. Václava chápat pouze jako symbol christianizace našeho území a jeho smrt jako jednu z událostí, které provázely vznik českého státu, přičemž dobytí Libice a vyvraždění Slavníkovců, vážící se ke stejnému dni v roce jen o šedesát let později, bylo pro českou státnost možná významnější událostí. Na každý pád však považuji spojování tohoto výročí s jinými událostmi českých dějin, se zdánlivými paralelami našich novodobých dějin či dokonce s aktuálními událostmi za projev ignorantství hlouposti a naprosto absurdního přístupu k dějinám jako takovým.
