Měly byste vědět, že je to moc hezký příběh, se kterým stojí za to se seznámit.Je to stěžejní součást náboženství, které je zásadní součástí naší kultury. Boj o historicitu biblických příběhů je však marný, a hlavně úplně zbytečný
Už pěkných pár týdnů se v rámci připravované série článků o příbězích biblických frazémů prodírám – pokolikáté už – Starým i Novým zákonem, a tak se mi ty Velikonoce docela hodí, abych napsal něco, o čem právě čtu, a hlavně o čem přemýšlím:
Ten článek není cílen na nějaké konkrétní dítě, vlastně na žádné dítě, ale ověřil jsem si kdysi u svých vlastních dětí, že když zvládnu něco vysvětlit puberťákovi, tak to mohu vysvětlit komukoliv v rámci bonmotu, že žádný výklad jakékoli teorie nestojí za nic, pokud ho nepochopí servírka, čímž se nechci dotknout vzdělaných servírek, chytrých dětí ani méně chápavých, akademicky vzdělaných dospělých jedinců.
Každý ví, že Vánoce a Velikonoce jsou stěžejními křesťanskými svátky, protože se týkají narození, smrti a zmrtvýchvstání mesiáše a božího syna, jehož příběh je podstatou křesťanské víry. Výklad je třeba začít tím, že ten příběh je mýtus, nikoli historicky doložitelná skutečnost. Druhým dechem je ovšem třeba dodat, že taková je podstata každého náboženství, a že tato skutečnost nikterak nedevalvuje víru věřících ani historický a společenský význam náboženství.
Ježíš, který je patrně skutečnou historickou postavou, která ovšem mohla do sebe „natáhnout“ mnohé z řady jiných židovských „rabínů“ a pocestných kazatelů, se podle později vzniklé legendy narodil za nadpřirozených okolností, činil za svého života nadpřirozené skutky, jako člověk zemřel a jako bůh vstal z mrtvých. Nejsou však známy žádné jeho autentické výroky, natož pak písemné záznamy, vše, co je obsahem novozákonních evangelií, jsou jen informace tlumočené evangelisty, kteří se odkazují na Ježíšovi souputníky, tedy na jeho učedníky.
Nový zákon je poměrně přesný z hlediska pozadí stěžejního příběhu. Jsou v něm uvedena skutečná místa, skutečné postavy i události té doby. Pominuli nadpřirozené děje a skutky, které nemá smysl jakkoli hodnotit, je problematický i věcný obsah evangelií, skutků apoštolů a epištol (Zjevení Janovo pak prakticky žádná fakta neobsahuje). Ani nejstarší Markovo evangelium napsané kolem roku 60, jehož autorem byl pravděpodobně Jan, zvaný Marek, není svědectvím přímého účastníka, ale pouze zápisem vzpomínek a úvah apoštola Petra, který měl být Ježíšovým učedníkem. Matouš a Lukáš, respektive autoři takto nazvaných evangelií pak už jen Markovo evangelium na základě svých vlastních pohnutek a informací upravili.
Janovo evangelium, jehož autor se prezentuje jako Ježíšův učedník (tradice mu přiřkla i autorství tří Janových listů a někdy i Janova Zjevení) vzniklo patrně kolem roku 100 a o jeho historicitě panují značné pochybnosti. Blíž k reálným událostem jsou, a tudíž i větší věrohodností disponují listy apoštola Pavla. Jsou to Listy Galatským a Tesalonickým, které jsou datovány do doby kolem roku 50, tedy přibližně 20 let po Ježíšovu ukřižování. Pavel ve svých listech píše téměř o všech klíčových věcech týkajících se Ježíše jako o historických faktech.
Je vcelku logické, že právě to, co se stalo v období židovského svátku pesah a také obecně v době pohanských svátků jara, bylo klíčovým tématem nového náboženství. Spasitel se logicky musel také narodit, a ještě před tím se stát součástí božího záměru, ale právě ukřižování, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení bylo tím, čím se mělo křesťanství odlišit od židovství. Pominu-li dogma, že se vše stalo tak, jak bylo psáno, tak mě osobně vždy fascinovala otázka: Proč?
Vznik nového náboženství má obyčejně nějaký důvod. Ježíš a jeho učedníci pravděpodobně toužili pouze reformovat židovství, které možná již mnohým židům nevyhovovalo a už vůbec nepůsobilo na kohokoli nežidovského původu. Kristovo učení se možná ještě za života proroka jevilo mnohem univerzálnějším, což se posléze s podporou legendy potvrdilo. Podíváme-li se na to z hlediska víry, nelze pominout určité nesrovnalosti v božím záměru. Budeme-li vycházet z toho, že z logiky věci mají židé, křesťané i muslimové stále téhož jediného boha, těžko ten mohl mít pro každou komunitu jiný záměr.
Výše uvedeným výrokem o božím záměru jsem se dotkl zcela zásadní nutnosti oddělovat historickou (archeologickou) podstatu náboženství od katechismu a náboženské praxe, a tím i od lidové zbožnosti a lidových rituálů. Chce-li někdo prezentovat podstatu „velikonočního příběhu“, může v podstatě jen reprodukovat to, cosi přečetl v evangeliích, případně v některých apokryfních textech. Pro nějaký historický výklad totiž neexistují prakticky žádné zdroje, kromě obecných faktů o místu, poměrech a významných osobnostech té doby a příslušného území.
Je to podobné jako třeba v případě starověké Troje, která je dějištěm jedné z nejznámějších antických bájí. Ta reálně také existovala (objevil ji inspirován Homérem Henrich Schliemann), a existovaly i Mykény včetně jejich krále Agamemnóna, jehož zlatá maska je exponátem Národního archeologického muzea v Athénách. To ovšem neznamená, že Iliada je zdrojem nějakých konkrétních historických reálií, pouze nám ve velmi obecné a symbolické podobě přibližuje určitou epochu. Podobné to je i se starozákonními příběhy, místy a postavami, které v řadě případů také existovaly, a podobné je to i s oním novozákonním příběhem.
Osobně si myslím, že bibli sluší výklady teologické, stejně jako je kniha knih oporou pro náboženské rituály i lidovou zbožnost. Boj o historicitu biblických příběhů je marný, a hlavně úplně zbytečný, protože je zbytečné se snažit dokazovat něco, co dokázat (ani popřít) nelze. Takové snahy jsou ve své podstatě škodlivé, protože poškozují obraz obrovské invence, představivosti, fantazie a konečně i moudrosti našich předků a také se tím ztrácí to, co je zdrojem mravního a etického kodexu. Ve své podstatě je to i zdroj historický, ale ne ve smyslu Ježíšova „životopisu“, mystéria jeho zrození, smrti a zmrtvýchvstání.
