Jako v té Andersenově pohádce chválili lokajové šaty nahého císaře, tak se asi i od nás požaduje, abychom předstírali, že náš panovník je moudrý, uvážlivý, a bože chraň, i pokorný. „Císař je nahý!“ vykřikl kdosi. A náš prezident..
Jaký? Já nevím. Snad stářím a nemocemi zbavený soudnosti a sebekontroly nad svými obsesemi, nad svou sebestředností a nad svou touhou být rétorem a arbitrem, aniž by se mu dostávalo jakéhokoli předpokladu rétorem a arbitrem být. Kecy, kecy, kecy! Tak bych s absencí jakéhokoli pokusu o korektnost stručně popsal sobotní prezidentský projev. Nevím, jestli vám přijde normální, že prezident republiky na oslavě výročí vzniku našeho státu vypráví o tom, jak vědecky bádal v ekonomických vědách, jak vnímá exaktní a neexaktní vědecké obory, jak je vědecké poznání relativní, a jak je tím pravým uměním něco jako bžunda. Tuto úvahu konečně zcela konkrétně přetavil v čin oceněním některých umělců. Zapomněl při tom už jen povyprávět, když budu parafrázovat jednu pasáž z Jirotkova Saturnina, jak bojoval v Itálii a tam se do něho zamilovala krásná hraběnka, a následně v jedné šachové hře udělal malou i velkou rošádu. Těch rošád bylo nakonec více, ale zařekl jsem se, že nebudu již výběr vyznamenaných hodnotit.
Četl, poslouchal a sledoval jsem reakce různých médií a chápu neutrální postoj těch veřejnoprávních, konečně kdyby prezident jen žvanil na jím svolaných merendách, zase by to takové neštěstí nebylo. Když káže v OSN a v Evropském parlamentu, je to už na pováženou. Ostatní média ho podle své podstaty oslavila nebo natřela. Líbil se mi titulek „Cimrman na Hradě“, který také zmiňuje prezidentovo polyhistorství, a mě v té souvislosti napadlo, že to může být příčina jeho averze ke Zdeňku Svěrákovi. Sice asi sehrála roli také jeho někdejší podpora Zemanovu protikandidátovi, ale hlavním důvodem bude určitě konkurence „českého génia“, protože prostě takový může být jen jeden, a proč by to měl být někdo fiktivní, když máme někoho reálného.
Vrátím-li se k onomu podobenství ze zmíněné pohádky, říkám si, kolik lidí je ještě ochotno s nahým králem tu hru hrát, a potažmo kolik lidí má pocit, že ty šaty vidí. Nevím, možná dost. Výsledek parlamentních voleb poněkud otřásl mou vírou v tento národ a stále relativně velká podpora prezidenta mě v mém skepticismu ještě utvrzuje. Někdy si říkám, že to asi tak má být, každý člověk i každý národ má mít to, co si zasluhuje. My máme asi mít Babišovu vládu podpořenou „starými dobrými komunisty“ a extrémisticky založenými okamurovci a na Hradě má sedět „Cimrman“, ovšem zbavený humoru, za to však obdařený patologickými obsesemi a buranstvím.
