Někde je akceptovatelné nechat malé děti tvrdě pracovat a provdávat nezletilé dívky se všemi důsledky takového počínání, jinde je trestným činem dítě seřezat vařečkou. Každá společnost má své specifické normy.
Dříve než se dostanu k meritu problému, pozastavím se opět nad podivným obratem, tentokrát nad pojmem „juvenilní justice“. Podotýkám, že to není žádný ustálený právní termín, který by, jak název evokuje, vyjadřoval ochranu práv dětí a mladistvých, porušování práv dětí a mladistvých, zločinnost dětí a mladistvých či snad dokonce nějaký typ justice provozovaný mladými lidmi.
Ani na webu nevyjadřují články s tímto výrazem jednu konkrétní problematiku. Tento pojem nalezneme nejčastěji v souvislosti se zneužíváním dětí, a to jak dospělými (rodiči, stejně jako cizími lidmi) tak i systémem (státem a různými organizacemi, státními i nestátními). Tímto se už blížím problematice, o které chci psát. Úvod bych tedy z dovolením uzavřel konstatováním, že příslušná problematika lze snadno popsat, a proto není nutné vytvářet různě zavádějící pojmy.
V názvu článku je vyřčena banální otázka: čí jsou děti? Možná by bylo lepší se zeptat: majetkem koho jsou? To proto, že na druhou otázku je snadná odpověď: Dítě není v našem chápání ničím majetkem, je to lidská bytost, která má svá práva, a stát i rodiče mají vůči ní řadu povinností. Určité povinnosti mají jistě i děti, ale to teď nechme být, a v tomto případě ponechme stranou i využívání a zneužívání dětí rodiči a dospělými obecně, i když se této problematiky ještě dotknu.
Tento článek je určitou reakcí na hojně probírané otázky, do jaké míry má stát zasahovat do života dítěte a do fungování rodiny, ve které vyrůstá, tedy do jaké míry je dítě státu. Je nezpochybnitelné, že stát má právo i povinnost dítě chránit, a to i před jeho rodiči a blízkými. Má k tomuto účelu zřízené instituce, které ale nebývají veřejností příliš pozitivně hodnoceny. Nemusel bych ani psát o „populárním“ norském Barnevernetu, i naše „sociálka“ je často přirovnávána k jezinkám, k čemuž s chutí přispívají investigativní novináři i filmoví tvůrci.
Negativní společenský náhled je zcela jistě zapříčiněn tím, že podvědomě cítíme, že stát nemá co zasahovat do rodiny, do výchovy dítěte a odebrání dětí rodičům je chápáno téměř jako zločin. Odebrání dětí rodičům je opravdu extrémní opatření, ke kterému by mělo dojít jen tehdy, je-li dítě ohroženo, a jsou-li vyčerpány všechny možnosti nápravy. Veřejnost však jen velmi těžko dokáže posoudit závažnost příslušné situace, a to i proto, že je vždy mnohem slyšitelnější hlas „poškozeného rodiče“. I rodič - zločinec se před veřejností hájí, protože si nelze představit větší hanbu, než to, když vám stát odebere dítě, které je ohroženo na zdraví, na životě nebo je vystaveno takové psychické újmě, kterou již nelze akceptovat.
Je zcela mylnou představou, že tento hraniční akt může být u nás pouhou zvůlí nějakého úředníka. Je to poměrně složitý proces a okamžité dočasné odebrání dítěte je srovnatelné s „první pomocí“. Na druhou stranu je do jisté míry na subjektivním posouzení, co je ve vztahu rodičů k dítěti únosnou a privátní záležitostí, a co je již nutné řešit. Zmíněný norský Barnevernet si dle dostupných informací osobuje právo absolutně rozhodovat, co je a co není ve výchově dítěte správné, a co může být příčinou pro odebrání dítěte rodičům. Souvisí to nepochybně s norskými zákony a obecným vztahem státu a občana v této zemi. Norský stát zabezpečuje svým občanům blahobyt, ale patrně se chová do jisté míry tak, že občané včetně dětí jsou jeho majetkem.
Když jsem si pročítal některé články na toto téma, dozvěděl jsem se, že je to důsledek levicové ideologie. Řekl bych, že to tak není. Z historie víme, že nejen komunistické, ale i fašistické režimy měly tendenci přebírat výchovu dětí. Obecně bych řekl, že to byla vždy výsada totalitních režimů. Z dávné historie se nám vybaví antická Sparta, kde stát odebíral chlapce již v dětském věku a zcela zabezpečoval jejich výchovu. Starověké principy, jakkoli fascinující, je těžko převádět do současnosti, a ani středověkými praktikami se nelze asi transplantovat do našich podmínek. Na každý pád je to důsledek nějakých společenských poměrů a z nich vyplývajících norem. Pro nás jsou neakceptovatelné normy třeba z ortodoxních arabských zemí, pro Nory mohou být neakceptovatelné naše normy.
Je asi patrné, že určitou inspirací pro napsání tohoto článku se stala událost, kdy byl polský diplomat vyhoštěn z Norska kvůli své kritice Barnevernetu, který odebral děti polským občanům. Nemyslím si, že je jakkoli z dostupných zdrojů možné objektivně posoudit, jednala-li norská sociální služba oprávněně, respektive jednala-li v souladu s tamními normami či jednala-li i v souladu s polskými normami. S polskými normami ale patrně ne.
Je-li někde přípustné provdat nezletilou dívku se všemi důsledky takového aktu, jistě to neznamená, že bychom měli něco takového akceptovat u nás. Lidé takové kultury u nás žijící to musí plně respektovat. Je-li však někde trestným činem dítě seřezat vařečkou, nezbude našinci žijícímu v takové zemi, než tuto skutečnost zcela přijmout. Konečně každý má na výběr. Nikdo nenutí lidi ze zcela jinými společenskými normami žít u nás a nikdo nenutí nás ani Poláky žít třeba ve zmíněném Norsku.
