Autoři, o kterých jsem v této rubrice dosud psal, jsou všeobecně známé a také respektované osobnosti. Ludvíka Součka někteří možná neznají a mnozí co ho znají, mu nemohou přijít na jméno.
Tomuto autorovi nepatří ani moje nálepka „člověka, který změnil nebo ovlivnil můj pohled svět“, ale rubriku „ti, kteří mě provokují“ kvůli němu zakládat nebudu. A myslím, že nejsem sám, u koho vzbuzuje Ludvík Souček kontroverze.
Začal bych těmi negativy. Vojenský lékař, možná zapletený do pokusů na lidech v Koreji, přesvědčený komunista a funkcionář prokládající svá díla ideologickými masážemi, propagátor velmi spekulativních a z části zcela smyšlených teorií Ericha von Dänikena. Na druhou stranu neskutečně vzdělaný polyhistor, znalec a propagátor fotografických technik, popularizátor vědy a v neposlední řadě mimořádnou vynalézavostí a fantazií obdařený autor sci-fi. Jeho působení v Koreji je obestřeno tajemstvím, a jeho předčasná smrt vyvolává dodnes konspirační teorie související se ztraceným rukopisem „Tušení světla“, který měl duchu autorova díla přinést jakási senzační odhalení. Kdybychom tedy tento trochu tenký led opustili, mohli bychom, myslím, klidně říci: nadaný autor sci-fi, jehož dílo je poplatné době svého vzniku a autorově ideologické orientaci.
Nebudu zde v nějaké intelektuálské póze předstírat, že se štítím literatury tohoto typu. Přestože jsem dnes už hodně vybíravý, četl jsem dlouho dobu leccos, Součka nevyjímaje. Nedávno jsem po něm při probírání „druhé řady“ knih nostalgicky sáhl. A to po trilogii Cesty slepých ptáků, Runa Rider a Sluneční jezero. Zkonstatoval jsem totéž co před lety: kdyby nebylo toho ideologického podtextu, byla by to dokonalá sci-fi odpovídající odborné úrovni své doby. Mnozí s tím asi mají problém, ale já si tu propagandu odmyslet dovedu, a tak mi zůstane dobrý příběh se skvělou zápletkou, se kterou je v české poválečné vědecko - fantastické literatuře pro mě srovnatelná pouze invence Josefa Nesvatby, s nímž dokonce pojilo Součka letité přátelství.
Životním příběhem a dílem Ludvíka Součka se nechal inspirovat i jiný autor a znalec žánru Ondřej Neff ve své knize Tušení podrazu, jejíž název evokuje záhadologické Součkovy knihy Tušení stínů a Tušení souvislostí. Tímto Neffovu knihu doporučuji těm, které by snad zajímalo to, co jsem zde jen nakousl.
Výše uvedené knihy, stejně jako další jim podobné rádoby „populárně vědecké“ hybridy, moc rád nemám. Jsou na mě příliš dänikenovsky spekulativní, snaží se za každou cenu vyrobit záhadu z čehokoli ignorujíce některá, v té době už známá, fakta. Součka respektuji v jeho poloze odborné a beletristické.
Kdybych se měl ještě vrátit k uvedené trilogii, vyzdvihl bych v prvé řadě formu reportáže, která působí do té míry sugestivně, že v době vydání (1964) zmátla některé čtenáře natolik, že ji považovali za skutečnou. V dnešní době informačních technologií to působí úsměvně, ale to jen proto, že fokusem šedesátých let už hledět neumí mnohdy ani pamětníci. V té fiktivní reportáži vystupuje autor jako reportér a fiktivní jsou vlastně pouze postavy a vlastní děj. Kulisy příběhu, stejně jako technické, vědecké a dobové reálie jsou skutečné. Pokračoval bych poukázáním na geniální propojení románu a životopisu Julese Verna s aktuálními novinkami v dobývání kosmu, které generaci mých rodičů fascinovaly, s příběhem dobrodružně naladěných, zvídavých, ale jinak docela obyčejných lidí. Při pozornějším pohledu také zjistíme, že vedle v té době povinného zakomponování Sovětského svazu, Souček nenápadně, ale systematicky podsouvá čtenáři názor, že budoucí výzkum kosmu by měl být společným úkolem celého lidstva bez ohledu na národy a ideologie. Tyto atributy předurčily dílu ve své době velký úspěch a věřím, že by tento příběh byl úspěšný i dnes, avšak s aktuálními vědeckými poznatky a bez ideologického pozadí. Mohl by být o to větší, že současná sci–fi podle mého názoru postrádá dostatek dobrých příběhů a supluje tuto skutečnost efekty a bizarností, což se dá do jisté míry zevšeobecnit.
