Včera jsem si přečetl článek burcující k obnově národního sebevědomí a národní hrdosti. Aniž bych chtěl zpochybňovat jeho obsah, pozastavuji se nad výrazem "češství". Co si pod takovým slovem představujeme? A co čecháčkovství?
Není bez zajímavosti, že v češtině neexistuje (nebo se běžně nepoužívá) žádné adekvátní slovo v souvislosti s jiným národem: žádné rusství, rakousství, britství, mongolství nebo americtví. Působí to, jako by to byla nějaká pro nás specifická vlastnost či schopnost. Jako by to bylo něco víc, než láska k rodné zemi, vlastenectví, patriotismus. Jako by ten pojem spojoval obsah těchto výrazů s nějakou naší unikátní dispozicí.
Obávám se, že nic takového neexistuje. Je dobré mít rád svou zem a cítit osobní vazbu na její kulturu, historii a území, ale velebení nějakých ryze českých vlastností a dispozic mi přijde divné. V tomto ohledu mi přijde stejně divná jakási národní sebehana, která by se dala pojmenovat třeba oním „čecháčkovstvím“.
Jednoduše řečeno si nemyslím, že by Češi disponovali nějakými unikátními vlastnostmi a schopnostmi, kladnými ani zápornými, které by se nikde jinde na světě nevyskytovaly. Řekl bych, že to samé platí pro jakýkoli jiný národ. Abych nebyl brán za slovo, každý národ má svá kulturní a jiná specifika vycházející často z nějakých unikátních podmínek, ale to je něco jiného.
Osudy každého národa v historii jsou jedinečné, ale také se často v mnoha ohledech podobají. Různé národy vznikaly někde na úsvitu dějin, jiné na základě migrace v historicky vzdálené i nedávné době, jednotlivé národy byly součástí mnohých státních celků, a pokud měly štěstí, dospěly do současnosti jako nezávislé státy s respektovanými hranicemi, s vlastním jazykem a kulturou.
My jsme to štěstí měli a přes různé peripetie s vlastním státem a jeho nezávislostí jsme suverénní republikou. Trochu zaostáváme za nejvyspělejšími státy světa, ale na druhou stranu drtivou většinu států jasně svojí úrovní převyšujeme. Pro tyto úvahy se prakticky vždy používají ekonomická kritéria. Je to pochopitelné. Jednak jsou velmi důležitá a jednak jsou měřitelná.
Jako na potvoru možná to, co si někdo představuje jako součást pojmu češství, nikterak exaktně hodnotitelné není. Jakými kritérii posuzovat to, čeho si sami na sobě tradičně ceníme, a co je předmětem sebekritiky? Jak měřit kreativitu? Jak vyčůranost? Jak šikovnost? Jak lajdáctví? Myslím si, že se v dnešní době z definicí národních povah a specifik stala spíše jen různá klišé.
Mnohem více než nějaká národní povaha obyvatel determinuje státy politický systém, který má mnohdy zcela zásadní vliv na životní úroveň a mezinárodní prestiž. Je však nezpochybnitelné, že politický systém a aktuální stav populace každého národa jsou spojenými nádobami. Politická reprezentace je taková, jaký je aktuálně národ, a národ často vykazuje stejná charakterová specifika jako jeho reprezentanti. V tomto ohledu je zásadní, jaké někdy skryté vlastnosti a dispozice dokážou schopní političtí lídři v národu mobilizovat. Není tak překvapující, že úspěšná období našeho státu jsou spojována s dobrými politiky a opačně.
Tímto oslím můstkem se tak vracím k pojmu „češství“. Mohli jsme v nedávné době volit reprezentaci našeho státu: Parlament, a tím pádem v obecné rovině i vládu, a také prezidenta. Zvolili jsme tak, jak jsme zvolili, a oni reprezentanti jsou odrazem toho, jací jsme. Za sebe mohu říci, že tato skutečnost ve mně žádný pocit hrdosti nevyvolává. Svého češství se v tomto smyslu dovolávat nehodlám. Mám rád svou zem, ale to je „jen“ emoce, žádná vlastnost, dispozice nebo zásluha.
