Ten lepkavý plž nabalující na sebe různé svinstvo žádnou pravici ani levici nemá, má jen tlamu. Není to hezká metafora, ale politika už často nemá charakter žádné pravolevosti, její podstatou je materiální a emoční konzum.
Dá se to vyjádřit třeba i tak, že politické preference občanů jsou stále méně a méně založené na nějakých ideologických principech a na určitých obecných hodnotách, ale naopak staví na zjevném kalkulu ve smyslu, co mi to přinese, když budu volit toho či toho, případně na různých nepolitických aspektech, sympatiích či antipatiích souvisejících se strachem, s nenávistí nebo třeba jen s osobním životem a výmluvností představitelů partají.
Berte to jako konstatování, ne jako hodnocení. Třeba ten ideologický střet v politice, který se z politických stran přenáší do společnosti i na jednotlivé občany, je už minulostí, a třeba je to dobře. Možná jsme svědky již jen takové hry s ideologickými principy, kterou politici a partaje hrají v jakési setrvačnosti a časem se podstata různých poloprázdných ideologických deklarací vyprázdní úplně. Nabízí se ovšem otázka, co pak z té politiky zbude?
Vždycky trochu nevěřícně kroutím hlavou, když čtu nebo slyším věty typu: O politiku se nestarám. Politika mě nezajímá. Politika je svinstvo a já s tím nechci nic mít. Tedy, já rozumím tomu, že někoho prezentace politiky unavuje, otravuje a znechucuje, a politici ho rozčilují, ale to, když použiji takové nejapné přirovnání, platí i o gravitaci. V mnoha ohledech je zemská přitažlivost otravná, zvláště když zakopnete a míříte čelem na hranu obrubníku, něco o ní víme i my mužové starších ročníků a nešetří ani dámy. Ovšem bez gravitace to jaksi nejde, a nejde to ani bez politiky.
Pokud si snad někdo myslí, že by to bez té politiky šlo, musel by se vrátit do doby diluviální a našim dávným předkům vysvětlit, že je potřeba tu antropogenezi a sociogenezi pojmout nějak jinak. Tak jsou totiž staré počátky politiky a žádné následné společenské formace se bez ní neobešly, přestože o politických stranách je řeč, pominuli starověký Řím, až v novověku, konkrétně v době francouzské první republiky či v době vzniku britského parlamentu. Pravolevá polarizace je pak, jak známo, odvozena od uspořádání sněmu z doby Velké francouzské revoluce, kde zasedali zastánci starého řádu a monarchističtí aristokraté napravo, přívrženci nového řádu a radikálové nalevo a nevyhranění uprostřed.
Ví bůh, proč do dnešních dnů přežilo ono dělení na pravici a levici, když už ani pokrokovost, ani radikálnost dávno nejsou těmi reálnými atributy příslušných politických subjektů. Z 20. století si navíc neseme hluboce zakořeněnou představu, že levicovost musí mít nutně něco spojeného s komunismem, s bolševismem a s režimy, které vnímáme jako zločinné, a pravicovost nám zase poněkud zavání fašismem, který se diskreditoval velmi podobně. Jako levicový směr se navíc označuje i nacionální socialismus, tedy nacismus, což svádí pravolevé úvahy úplně na scestí.
Od studentských let o sobě tvrdím, že mám pravicovou orientaci, ale je to opravdu tak? Stejně jako mnozí jiní jsem takovou deklarací dával jasně najevo, že nechci mít nic společného s ideologií, která zde vládla první čtvrtstoletí mého života. Dodnes vnímám komunismus jako utopickou ideologii, která vytvořila podmínky pro odporné totalitní režimy a těžko se vypořádávám s tím, že zde legálně existuje partaj, která má nástupnický charakter bývalé KSČ a její členové se nejen nedistancovali od režimu, který byl shledán nezákonným, ale mohou ho klidně adorovat.
Ovšem to, co obecně vnímáme jako levicové principy, nemusí mít s výše uvedeným nic společného, stejně jako pravicové principy mohou mít daleko k pravicovému radikalismu. To zmatení je asi nejvíce spojeno s tím, že mnohé levicové ideje se staly v civilizovaném světě standardem. Mám na mysli sociální politiku a mnohé jiné intervence státu do života společnosti. Je zcela falešné předstírat, což tak zvaná pravice ráda dělá, že by bylo nejlepší, kdyby se stát do ničeho nepletl. Je smutným paradoxem, že tam, kde něco takového pravicové vlády kdysi prosadily, dodnes přetrvává mnohdy až katastrofální stav. Typickým příkladem je bytová politika, kterou „všemocná ruka trhu“ dovedla k ad absurdnu. Ne, je opravdu naprostou utopií, podobnou utopiím z minulosti, že se všechno srovná a vyřeší jaksi samo.
Stalo se tedy to, že z mnohých pravicových argumentů zbyly jen prázdné fráze, což ovšem neznamená, že je to stejné s principy liberálními. Hájení zásad lidské svobody, nezávislosti a s tím spojených projevů a dodržování zásad nevměšování se státu do osobních svobod a práv občanů, je stále ideou, která stojí za angažování se. Dalším neřádem, který může liberální demokracie potírat je pak populismus, který se tváří jako liberální princip, ale je ve své podstatě něčím úplně jiným. Je to nástroj manipulace s občanem, kterého si politik kupuje skrze vytváření pocitu, že občané sami o sobě rozhodují a sami vědí, co je správné a špatné a politici jen jejich přání převádějí do praxe.
Není to tak, populismus je právě onen zmíněný plž bez idejí, bez morálky, bez orientace, jehož smyslem je jen vlastní pohodlná existence podmíněná osobním bezpečím a dostatkem žrádla. Pro plže a obecně pro zvířata jako taková je to jistě dostatečně ambiciózní smysl života, ale pro člověka snad ne. Nechci tvrdit, že se každý člověk, aby se stal plnohodnotným jedincem, musí politicky vyhranit, ale asi by měl (pokud je toho intelektuálně schopen) volit na základě nějakých principiálních pohnutek. Protože pokud se počnou jeho preference týkat jen oněch potřeb, v horším případě potřeb se proti někomu vymezit, je to cesta do pekel. Přesně tak totiž vznikly třeba všechny hrůzné režimy 20. století.
Máte-li pocit, že tento článek má charakter apelu k určité politické angažovanosti nebo alespoň zamýšlení se nad politikou a politiky, tak to máte pocit zcela správný. Myslím si, že bychom měli svou vlastní světonázorovou orientaci, morální hodnoty i obecné názory konfrontovat s tím, co nám předkládají politici a jak se sami prezentují. Chci věřit tomu, že to je určitá cesta, protože lidé jsou v jádru snad lepší, než vypadají, a politici by měli být produktem toho lepšího v nás, a ne výrazem našich obsesí, strachů a démonů zloby a nenávisti.
