Představy o světcích, jako je třeba sv. Mikuláš, stejně jako o andělech jsou docela standardizované. Mnohem zajímavější, a to jak teologicky, mytologicky i folkloristicky je postava čerta. Naprosto specifický je pak čert český.
V naší kultuře a folkloru se postava čerta poněkud vzdaluje teologickým principům křesťanského náboženství, mísí v ní totiž pohanské prvky slovanské, a také antické. Jednak jsou to slovanští bohové a různí démoni a ustálená podoba čerta se navíc poměrně paradoxně odvozuje řeckého boha Pana (římského Fauna).
Křesťanská teologie se čerty příliš nezaobírá. Ve Starém zákoně se slovo „sátán“ vyskytuje v právním významu „odpůrce, žalobce“ nebo „protivníka, nepřítele“. Na některých místech se ovšem objevuje jako žalobce před soudem Hospodinovým. Tuto představu rozvinula zejména kniha Jób, kde si Satan nejprve vyžádá Hospodinovo dovolení, aby mohl spravedlivého Jóba zkoušet, pak se ale ukáže, že má nad ním téměř úplnou moc. Přesto i zde patří Satan mezi „syny Boží“ a jedná jen se svěřenou mocí. V závěru knihy Hospodin Jóbovi potvrdí svou svrchovanou moc a nakonec mu požehná.
V Novém zákoně představuje ďábel či satan „pokušení“, nebezpečnou lež, která člověka ohrožuje na životě. Proto také Ježíš slovem ďábel označuje své protivníky. Jen zcela okrajově se v Novém zákoně zmiňuje pověst o pádu andělů a zápasu s ďáblem, jak ji obsahuje apokryfní Kniha Henoch. Na dalších místech Nového zákona se Satan chápe jako zosobněný nepřítel Boha i člověka, kterého však Bůh brzy zbaví moci nad světem a potrestá. Jako padlého anděla Iblíse chápe ďábla islám, přičemž roli čertů plní různí démoni.
Sv. Mikuláš je reálnou postavou z 3. stol. (biskup v Miře); podle legendy obživil tři chlapce zabité zlým hostinským, zachránil tři dívky před otroctvím a vynikal mimořádnou štědrostí. Obecně je chápán jako vítěz nad zlem - ďáblem, se kterým trochu paradoxně 5. prosince obchází domácnosti. Míní se, že tento čert vlastně původně nebyl čertem, ale právě oním hostinským jako zosobněním zla, které spravedlivý Mikuláš symbolicky poráží.
Vraťme se ale k čertům. V lidovém folkloru našich zemí se postava čerta z obecně negativní postavy často mění v jakousi docela pozitivně zabarvenou protiváhu Pánaboha a peklo je vlastně spravedlnost prosazující institucí. Z čertů se také velmi často stávají komické figurky, což je dost možná výrazem našeho národního naturelu. Jinde na světě vážná a negativní podoba pekla a ďáblů se u nás mění v jakousi taškařici.
Není proto divné, že třeba nejúspěšnější pohádky uplynulých let, ve kterých čerti vystupují, mají právě tento charakter. Konečně není nám s ohledem na filmy Anděl páně (I. i II.) ani moc svatá postava Boha. O čertech je i nejnovější čeká pohádka, která nedávno přišla do kin: Čertí brko. I v ní se spojí oba zmíněné prvky: peklo je instituce vykonávající spravedlnost a mnozí čerti jsou komické postavy. Tyto principy jsou mně osobně sympatické a mohou souviset kromě zmíněného naturelu (nic nám není svaté) i s ateistickým klimatem v našich zemích, nebo spíše se skutečností, že náboženství nevnímáme příliš ortodoxně a už vůbec ne jakkoli bigotně.
