Mohlo by se zdát, že ta černá karta zůstala v ruce právě Petříčkovi, ale co když toho „Černého Petra“ má po svých stranických volbách celá ČSSD a portrét na kartě má takové naducané tvářičky, čímž nápadně připomíná Jana Hamáčka.
Položíme-li si otázku, kdo v ČSSD volby vyhrál, když Jan Hamáček obhájil suverénně předsednické křeslo, nabídne se nám obrázek posledních let, během kterých v koalici s ANO ČSSD ztratila tvář a velká část jejích potencionálních voličů pozbyla rozumných důvodů tuto stranu volit. Občané sympatizující s politikou vlády Andreje Babiše nebo lidé s ní nějak smíření budou raději než slábnoucí ČSSD volit stále poměrně silné ANO, a lidé, kteří se s vládou ideově, morálně i prakticky rozchází, a které tato vláda zklamala, těžko mohou volit koaliční stranu, která se na takové politice podílí a svým způsobem ji i podporuje. Odvolání Tomáše Petříčka je tak jasným signálem podvolení se zemanovsko-babišovské klice, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. ČSSD se tak tím přes různé velkohubé deklarace již zcela dostává do role jakéhosi nedůležitého loajálního lokajíka. Proč by měl někdo takovou stranu volit?
Podíváme-li se, na rozdíl od vedení ČSSD do budoucnosti realisticky, shledáme, že ona pofiderní pozitiva v podobě podílu na moci se brzy změní v negativa. Hamáčkova strana nebude zajímavým partnerem pro nikoho, kdo se bude podílet na vládě a možná ani nezíská dostatek hlasů, aby byla součástí parlamentní opozice. Nevěštím takovouto budoucnost ČSSD s radostí či s pocitem satisfakce, ba právě naopak. Představoval jsem si vždy tuto partaj jako standardní levicovou stranu, která by měla být nejen protiváhou pravice, ale i různých populistických projektů politických firem jednoho muže, které nedisponují žádnou tradicí ani ideologickou zařaditelností, ale jen na základě aktuálních společenských nálad sbírají velmi nestabilní politický kapitál.
Když tyto strany nebudou mít možnost obdarovávat a uplácet své voliče, respektive přijdou-li z části o nepřítele, proti kterému by mohly brojit, vyprázdní se a zhroutí se časem sami do sebe. A jelikož je KSČM jen absurdně přežívajícím bolševickým reliktem, měla by mít ČSSD pevné místo v našem politickém systému, protože právě ona by měla být opozicí stranám, které se u nás chystají vládnout. Nikdo jiný už tady není. To se ovšem musí chovat jako sebevědomá, ideově jasně zakotvená demokratická levice, a ne servilní mocichtivý element pokoušející se urvat, co se ještě urvat dá.
Jan Hamáček je představitelem oné normalizační platformy ČSSD, které nezůstane nic jiného než špatná pověst, naopak Petříčkova frakce měla a má dle mého soudu potenciál někam směřovat, s někým spolupracovat či alespoň být někomu důstojným oponentem. Nikdy jsem nebyl voličem sociální demokracie, ale myslím si, že takový přístup může zaujmout i voliče. Začal jsem sice s porcováním medvěda, který ještě běhá po lese, ale vnímám postupný zánik ANO (alespoň v aktuální podobě filiálky Agrofertu) jako neodvratný, a tak se zamýšlím nad tím, co se v budoucnu stane s někdejšími třiceti procenty hlasů. ANO si je totiž i díky katastrofálním sociálnědemokratickým lídrům vzalo z velké části od ČSSD a v procesu zániku by je mohlo také tamtéž vracet. A pokud je nezíská ČSSD, jako že tato ČSSD na to nemá, tak kdo jiný to bude? Možnosti jsou nasnadě a nejsou to pro mě právě příjemné spekulace.
