Cch´

Básnická abeceda 13.díl: Cch´.  Po delší době pokračuje  Básnická abeceda touto staročínskou básnickou formou a mým pokusem o její parafrázi. 

První písně cch’ jsou doloženy z 8. století n. l. Vycházely z klasické písňové formy lü-š´, lidových písní jižní Číny. Cch’ původně patřily do prostředí profesionálních zpěvaček z městských zábavních čtvrtí a převažovaly mezi nimi milostné melancholické písně. Jazyk byl blízký hovorové řeči, mísila se v nich klasická čínština s pai -chua  a slangem nevěstinců. Texty písní cch’ měly v závislosti na melodii nepravidelnou formu, proto se ve verších střídal různý počet slabik. Básně byly rýmované, dělili se do slok a uplatňovala se v nich specifická kombinace tónů.

Forma cch’ se během tchangského a sungského období postupně stala všeobecně známou a vyvinula se v seriózní útvar. V sugském období (960–1279) se staly zvláště populárním žánrem čínské poezie. Témata pak byla buď hluboce osobní (například vzpomínky na přátele), vlastenecká (boj Sungů s barbary) nebo filozofická.

Postupně se písně odtrhly od hudební složky a začaly být psány literáty pouze ke čtení. Ty cch’, které si zachovaly spojení s hudbou, se přerodily v písně čchü.

Prvním z významných autorů cch’ byl básník konce tchangského období Wei Čung († 910). Předními autory poezie typu cch’ byli poté poslední panovník říše Jižní Tchang Li Jü, básnířka Li Čching-čao. Básně cch’ psal i Mao-Ce-tumg

Pokoušet se psát básně cch´ v českém jazyce je v podstatě nesmyslné, protože nemají žádnou ustálenou formu a specifická kombinace tonů je do češtiny z důvodu zcela rozdílné akustické podoby jazyka nepřevoditelná.

Uvedená báseň je tedy jakousi parafrází mající pouze evokovat dobu a místo vzniku této básnické formy.

Monzunu vlahý déšť doráží

na šikmé střechy mého domu,

ten rytmus z matných vitráží

po roce slyším dunět znovu.

Zapálím oheň a z nitra ohniště,

teplo se šíří až do nitra mého,

smutky své si nechám napříště,

trápení smutku domnělého.

Dešťoví draci tu s nocí víří vzduch

a neklidně se kolem domu točí,

plaší je mé staré tamburíny ruch

a z kouře komínů jim slzí očí.

Ty slzy v dlažbě vyplnily dolíčky,

Z bambusů k ránu stoupá pára,

která se drakům sráží pod víčky

a monzun neustává.