„Ceterum censeo Carthaginem esse delendam - ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“. Těmito slovy prý v římském senátu ukončoval každé své veřejné vystoupení senátor Marcus Porcius Cato. Stala se tak symbolem úporné naléhavosti.
Tato slova byla ve své době zesměšňována, přestože jejich smysl spočíval v tom, že Řím již dvakrát nebezpečí ze strany svého konkurenta podcenil. Ve svém velikášství a samolibosti si Římané nechtěli připustit, že by někdo už dvakrát poražený mohl ohrozit rozrůstající se impérium.
Nabízí se různé dílčí historické paralely. Římská republika se po 2. punské válce snažila podporovat africké spojence proti Kartágu. Tyto aktivity se ukázaly nedostatečné. Spojenci měli své vlastní zájmy a priority. Kromě toho nebyli dostatečně silní.
Řím v té době musel také čelit problémům v jiné části impéria, na Balkáně a v Galii. Řešení hrozby v podobě rozrůstající se kartaginské moci proto stále odkládal.
Umírnění senátoři nebezpečí bagatelizovali a nabádali k hospodářským zásahům (dnes bychom řekli k sankcím) a k výše zmíněné podpoře spojenců. Starali se převážně o své vlastní zájmy a vlastní prosperitu, neuvědomujíce si, že obojí může být ohroženo.
Použitelnost historických paralel někde začíná a někde končí. Současný apel prezidenta nevolá po vyhlazovací válce, Cato není Zeman, Islámský stát není Kartágo, a proto není třeba srovnat se zemí města, zabíjet nevinné lidi a solí (Agent Orangem) na věky kontaminovat půdu, nežijeme na konci starého letopočtu. Jsme schopni selektovat. Jsme schopni rozeznat nepřátele od přátel i neutrálů. Přesto tato prastará slova opět rezonují.
Cartago delenda est - Kartágo musí být zničeno. Myslím, že musí. A to proto, abychom si nemuseli za čas připomínat jiný, o pár let starší, antický citát:
Hannibal ante portas – Hanibal je před branami.
