Budu tak vnímán jako člověk moudrý, lidový, ve vztahu k domácí i světové politické scéně prozíravý, vlastenecky smýšlející, duchovně vyspělý a budu-li i vždy aktuálně správně vyvážený, stanu se všeobecně oblíbeným?
Krásná představa. Napíšu v tomto smyslu článek a šedesát komentujících mi různými slovy sdělí: Turnere, vy jste borec! Možná si několik kverulantů neodpustí uštěpačnou poznámku, ale kdo by se tím trápil? Takhle jsem měl začít a nestalo by se mi, že když napíšu: "Pokud je jasno, obloha je většinou modrá,“ najde se někdo, kdo mi odpoví: „ne, také bývá oranžová,“ nebo: „dnes je nebe zatažené,“ případně: „ Bůh stvořil oblohu zcela jistě první den, pitomče,“ či dokonce: „muslimové se na oblohu přece nedívají, tak co tam čumíš ty.“ Mistrů takových paralogismů je na tomto blogu několik. Považoval jsem je za blázny (a dost možná považuji stále) a moc jsem jim nevěnoval pozornost, ale pak jsem si všiml, že jejich absurdní vyjádření často podpoří řada zjevně svéprávných lidí. To mě zarazilo a také stále znova zaráží.
Pokud vám to přijde poněkud přehnané, věřte, že není, absurdita některých komentářů je až k neuvěření. Nechme však komentáře komentáři, vždyť je to jen nějaký virtuální polosvět. Nebo je to snad projekce světa reálného? Možná, že do určité míry ano. Jít se zástupy se obecně doporučuje a čůrat proti větru nikoli. Je sice šance, že se někdo svými opozičními postoji prosadí, ale pravděpodobnost je mizivá. Na každý pád se s tímto přístupem stane s člověka postupně asociál se všemi atributy a dopady toho pojmu.
Jakmile se z vás stane asociál, nezbude vám už nic jiného, než stavět na své asociálnosti, protože nápravu vám již nikdo neuvěří. Na blogu se to projeví třeba tak, že napíšu-li po politických nebo historických článcích milostnou báseň, nějaký skalní odpůrce mých názorů napíše, její zdrcující kritiku, přestože naposledy poezii četl na základní škole při oslavách VŘSR. Někteří komentující jdou tak daleko, že si moji asociálnost převedou do zcela konkrétní osobní roviny a pohoršují se nad tím, kde beru čas na psaní blogů, když na důchodce ještě nevypadám, a spekulují, čím se tak asi živím. Možná, že berou vážně i moji odpověď, že kradu. To přece zapadá do profilu někoho, kdo může šířit takové názory a postoje.
Jsem na roli asociálního provokatéra zvyklý od mládí, ale mám z toho asi s přibývajícím věkem čím dál menší radost. Tuhle jsem se přistihl, že jsem se chtěl vyjádřit seriózně a v souladu s naprosto většinovým seriózním postojem. Po chvíli psaní jsem toho nechal, protože jsem si najednou uvědomil, že vůbec nevím, proč takový článek píšu. Dodatečně mě také napadlo, že takových článků je na blogu hodně, ne-li většina. Kdybych tedy napsal, že budu volit Miloše Zemana prezidentem a uvedl racionální důvody, proč tak učiním (určitě k tomu nějaké takové mohou být, třeba Alzheimerova choroba), tak v tom bude už někdo stejně vidět provokaci, protože každý pozitivní argument se v tomto případě stává svou vlastní ironií. Podobné to může být v podobných případech uvedených v názvu článku, snad jen s výjimkou toho taoismu, který mi přijde jako fajn náboženství asi proto, že to žádné náboženství vlastně není.
Teď si říkám, proč jsem vlastně napsal tento článek? Možná se nad tím pozastaví i někteří eventuální komentátoři. Víte proč? Inu, asi proto, že se mi chtělo.
