Říkalo se tomu státní vyznamenání. Je teprve červen, a už je to třaskavé téma. Padají jména absurdních aspirantů a proběhlo i prohlášení, které mi přišlo velmi symbolické. Jeho autorem je poslanci nominovaný publicista Klíma.
Nikdy výčet vyznamenaných neuspokojí každého, vždy bude někdo někomu vadit a vždy bude mít někdo pocit, že měl být oceněný někdo, kdo nakonec oceněný nebyl. To je normální. Obecně se má za to, že státní vyznamenání mají dostat ti, co se nějak zasloužili „o stát“. Tento trochu zavádějící výraz by se dal snad přeložit tak, že jejich zásluhy překročily rámec jejich osobních úspěchů a počinů a oni přinesli něco podstatného pro společnost, pro stát, pro svět.
Pro všechny ty vojáky, politiky, vědce, umělce, sportovce, podnikatel a kohokoli jiného by to mělo být ocenění, které jaksi završuje jejich činnost. Angažovanost, tvorbu, kariéru, práci, úsilí. Tím završením může být i smrt (třeba v případě vojáka nebo civilního hrdiny, který položil život), životní výročí, uzavření nějaké zásadní kapitoly, konec kariéry nebo i nějaký mimořádný počin.
Osobně si myslím, že tím mimořádným počinem se nesprávně míní třeba zisk olympijské medaile nebo jiný sportovní úspěch. Je nepochybně správné ocenit sportovce skvěle reprezentujícího naši zemi, ale hodí se to na sklonku jeho kariéry a jen tehdy, pokud ten přínos přesahuje jenom individuální sportovní výsledky. Banálně řečeno, příslušný sportovec by měl být určitým vzorem, a to nejen v provozování příslušného sportu.
Vedle sportovců, kteří za komunistického režimu projevili i osobní statečnost a zásadovost, bych třeba jmenoval Pavla Nedvěda - opravdový vzor pro tisíce mladých fotbalistů. V hokeji by to mohl být Jaromír Jágr, přestože to až tak universálním vzorem jako Nedvěd není. Martina Sáblíková si medaili za zásluhy jistě zasluhuje, jen mohla přijít, až bude Martina končit skvostnou kariéru. Oceňovat státním vyznamenání Ester Ledeckou (přestože jsem jejím obdivovatelem) je holý nesmysl, na to je asi více jak deset let čas. Jágr také nebyl oceněn, když vyhrál Stanley Cup nebo Nedvěd hned po zisku zlatého míče. Poněkud zvláštním vyznamenaným byl střelec Kůrka. Máme desítky dalších nevyznamenaných olympijských medailistů, Kůrka se prosadil (kromě sportovních úspěchů) jen tím, že je zemanovec.
Mnoho publicistů státní vyznamenání nedostává, což je logické, protože správný publicista by měl být a priori jaksi v neoblibě u těch, kdo o udělování rozhodují. Tento princip je aktuálně naplněn mírou vrchovatou. Josef Klíma je však takovou personou, že i naši poslanci se rozhodli ho nominovat. Ten se však vyjádřil, že je to sice pro něho velkou ctí, poděkoval, ale prohlásil, že z rukou aktuálního prezidenta případné ocenění nemůže přijmout. Komentoval to takto: „Nemohu ocenění od Miloše Zemana převzít, už proto ne, že jsem novinář a jsem nositel Ceny Ferdinanda Peroutky a on ani po těch letech, kdy Ferdinanda Peroutku naprosto nespravedlivě napadl, se nedokázal omluvit.“ Krom toho pochopitelně Klímovi na prezidentovi vadí soustavné napadání novinářů.
Do října času dost, ale už v letních měsících se ukazuje, že i tento podzim se opět budou rozdávat Ceny Miloše Zemana, a jako v minulých letech bude mít řada naprosto zaslouženě vyznamenávaných osobností dilema, jestli si převzít cenu spolu s právě vyšlými hvězdami, jejichž ocenění je vysloveně populistický počin, s komedianty a s prezidentovými kamarádíčky.
