V brzké době bude na Staroměstském náměstí znovupostaven Mariánský sloup a náměstí před ruskou ambasádou ponese jméno Borise Němcova, který byl za svého života neoficiálním „předsedou fanklubu“ Vladimira Vladimiroviče.
Pokusíme-li se spojit podstatu těchto poněkud nesourodých aktualit, podaří se nám to asi jenom na základě toho, co se skrývá v názvu tohoto článku. Je to určitá hra se symboly. A právě pouze ona symbolická rovina je podstatou různých diskusí a polemik, které mohou mít i poměrně razantní náboj. Samotný význam těchto dvou aktů je totiž v zásadě malicherný, protože není asi nikterak podstatné, jak se jmenuje náměstí, na němž nikdo nebydlí ani se k němu prakticky nic neváže, a není asi ničím proti ničemu, bude-li na jiném náměstí ve stejné podobě stát něco, co tam dříve dlouhá léta stálo.
První symbol má charakter gesta, jehož smysl je jasný: nesouhlasíme s politikou ruského režimu a podporujeme jeho domácí kritiky (v tomto případě kritika již nežijícího). Toto gesto patrně nebude z dílny Hradu, naopak se zdá být jaksi Hradu navzdory. Možná se to nezamlouvá ani lidem ve Strakově akademii, ale vzkaz pražského magistrátu je zřejmý: nic vám do toho není. Pokud by chtělo Rusko na tento počin adekvátně reagovat, nemělo by nám vyhlásit válku, ale úplně by stačilo, kdyby nějaký temný kout u Kremelské zdi nazvalo náměstím Miloše Zemana. A byli bychom si kvit.
S Mariánským sloupem je to poněkud složitější, i když se podle mého názoru jeho symbolický význam poněkud přeceňuje. Byl-li sloup v roce 1918 rozvášněným davem stržen, jako symbol násilné rekatolizace, bylo to i proto, že sloup lze zničit výrazně jednodušeji než třeba nějaký chrám. Na obojí se dá totiž nahlížet nejen jako na symboly katolicismu, ale také jako na symboly obecně křesťanské a také jako na barokní památky. Obnovení Mariánského sloupu je pochopitelně také jednodušší než znovupostavení chrámu sv. Mikuláše, kdyby se ten stal tenkrát oním terčem destrukce. Osobně neschvaluji jeho někdejší zboření a nějak nerozumím jeho aktuálnímu obnovení.
Vrátím-li se ještě k prvnímu případu, jsem příznivcem místopisných názvů zcela neutrálního významu, které korespondují s reálnou nebo historickou situací příslušného místa. Přestože fandím ruské opozici, raději bych bydlel v ulici Pod kaštany než v té, která nese jméno nějakého disidenta, a to i pro případ, že bych se třeba na onoho aktivistu později dozvěděl něco, co by mě vůbec netěšilo. Pokud už musí být něco nazváno po někom, doporučoval bych osobnosti staré pěr set a více let, o kterých se, pokud možno, již nic nového nezjistí a ony nebudou zdiskreditovány.
Co se památek týče, přijde mi smysluplné kvalitně opravovat ty, co ještě stojí. Nové stavby by pak měly s těmi starými hezky ladit. Stavět repliky památek zničeným mi přijde jako pitomost a plýtvání prostředky i energií. Nevím, jestli byl třeba v 19. století Mariánský sloup předmětem nějakých sporů a vášní, ale vím jistě, že doposud ta dlažba na místě, kde kdysi stál, žádné emoce nejitřila. To se změní. Kvůli novému sloupu se budou dva nesmiřitelné tábory hádat a prát určitě ještě několik let a nedá se vyloučit, že ho opět nějaký aktivista nestrhne.
Praha magická – Praha symbolická.
