Nevměšujme se do vnitřních záležitostí Běloruska! Měřme stejným metrem postup policie v Minsku jako v Barceloně či Paříži! Nevěřme propagandě, která hlásá, že Bělorusko, stejně jako sousední Rusko není demokratickou zemí.
Očekával-li někdo, že představitelé KSČM či SPD budou podporovat protesty v Bělorusku, odsuzovat policejní brutalitu při potlačování demonstrací a totalitní praktiky Lukašenkova režimu či vyjadřovat obavu, jak zareaguje Putin, je to potřeba chápat jako projev naivity. Tyto strany (a možná i některé jiné) musí prezentovat názory svých voličů a sympatizantů, se kterými se lze setkat i na sociálních sítích či blozích. Ze všech těchto míst zaznívá, že informace o dění v Bělorusku jsou zkreslené a tendenční, a že v Minsku protestují ti, kteří stejně jako před časem u nás neunesli porážku v demokratických volbách a teď frustrováni křičí na náměstích.
Očekávané je pochopitelně i to, že jiné politické síly zaujímají jiná stanoviska a pro mě osobně je potěšující, že zcela jasně se vyjádřil i český premiér, který se dokonce snaží v rámci kritiky Lukašenkova režimu vystupovat jako mluvčí „V čtyřky“ či dokonce EU. V kontextu vyjádření z posledních let i k dříve deklarovaným postojům není nikterak neočekávané mlčení Hradu. Ve své podstatě je to asi to jediné, co aktuálně může prezident udělat, protože má na výběr jen vyjádření podporující Lukašenka, což by bylo v naprostém rozporu se stanovisky oficiální české diplomacie, stejně jako našich partnerů ve V4 a EU, nebo podpořit kritický postoj k běloruskému režimu, čímž by asi nepotěšil své východní přátele a skupinu takto smýšlejících občanů u nás. Dříve či později se bude muset Hrad vyjádřit, ale očekával bych jen nic neříkající výzvy ke zdrženlivosti a objektivní analýze situace.
Pokoušet se o objektivní náhled je jistě správné a v tomto smyslu nelze dopřávat sluchu jen běloruské opozici a nespokojené části obyvatelstva. Podobnost této situace s naším rokem 1989 bude jen částečná, a to mimo jiné i proto, že autoritářský Lukašenkův režim není shodný s tím československým normalizačním a je patrné, že má poměrně značnou podporu. Je otázkou, do jaké míry je ona podpora reálná a jak moc je vynucená, respektive kolik vlažných podporovatelů současného prezidenta se postaví proti němu, pokud ztratí pocit, že je to neohrozí. Tohle patrně nikdo neví nejen u nás, ale ani v samotném Bělorusku. Je docela možné, že Lukašenko udrží legitimitu svého režimu i v případě opakování voleb za dozoru nezávislých pozorovatelů a demonstrace budou jen apelem k nějakým demokratizačním změnám.
Může se ovšem stát i to, že lidé v Bělorusku, kteří stejně jako kdysi u nás drželi „hubu a krok“ a „demokraticky“ si pravidelně volili své komunistické papaláše, náhle zjistí, že to tak být nemusí. Nelze si ovšem představovat, že pokud by Lukašenkův režim padl, znamenalo by to automaticky vítězství demokracie a nastolení zásadní pozitivní změny v této zemi. Sousední Ukrajina mající řadu podobných rysů, je názorným příkladem, jaké problémy mohou takové změny přinést. Bude důležité, jaké síly a osobnosti získají moc ve státě, nerozdělí-li se obyvatelstvo do antagonistických či přímo nepřátelských táborů a jak na takovou změnu bude reagovat Rusko, respektive jak by byl schopen Západ vliv Ruska eliminovat.
Upřímně řečeno ve mně výše uvedené faktory nevyvolávají příliš velký optimismus. Zcela přirozeně inklinuji k podpoře všech demokratických a liberálních tendencí kdekoli ve světě, ale na druhou stranu nemohu ignorovat to, jak se již mnohokrát v „nepřipravených“ zemích demokratické převraty zvrhly v režimy, které se nakonec ukázaly ještě horší než před revolucemi, a navíc jak tyto události země ochudily, oslabily a vnitřně rozvrátily. V tomto smyslu bývají evoluční změny užitečnější než revoluční, je však otázkou, je-li ona „evoluce“ v některých režimech možná. Třeba současný poměrně stabilní ruský režim, který patrně jako menší zlo drtivá většina Rusů podporuje, není ničím jiným než reakcí na chaos a nestabilitu po rozpadu Sovětského svazu.
Bělorusko má možná šanci začít se měnit, je ovšem hodně důležité, jaká ta změna bude a jak EU a Rusko vybalancují svůj přístup tak, aby Bělorusům neuškodily. Rozhodně to neznamená zcela neutrální přístup české diplomacie, jak to požadují komunističtí funkcionáři, a jak by si to asi přál i prezident, ale ani to neznamená, že budeme podporovat nějakou menšinu, která je nám sympatická, ale která nebude mít podporu většiny národa. V tomto smyslu je skutečně jen na Bělorusech, aby si zvolili. Demokratický svět má usilovat jen o to, aby tu příležitost dostali a nemuseli mít strach si svou cestu najít.
