Je pravda, že za italským "populisticko-ekonomickým zázrakem" ještě zaostáváme. Při vší úctě: na dřívější jízdu Berlusconiho Babiš pořád nemá a Okamura je jen stínem Salviniho. Je to možná tím, že máme jinou polohu a nemáme moře.
Se zatajeným dechem jsem sledoval ten lítý boj italských politiků o to, aby čtyřicet proradných ekonomických přivandrovalců nevstoupilo na italskou půdu. Kapitánku lodi, která je kdesi ve středozemním moři nechala vytáhnout na palubu, zachránilo po přistání před "popravou" za velezradu jen to, že to není Italka, ale Němka.
Je radost se dívat, jak je italská politická reprezentace jednotná se semknutá při řešení tohoto zásadního problému. Je zajímavé, že tato země, která po vzoru Řecka se svými astronomickými dluhy a naprostou neochotou tento problém řešit míří ke státnímu bankrotu, dnes se vší rozhodností řeší čtyřicet nových migrantů na Lampeduse. Už chybí jenom to, aby nějaký populistický žvanil, kterých ani Itálie rozhodně nemá nedostatek, prohlásil, že za krach italské ekonomiky mohou právě migranti. Paradoxně italští politikové kritizují EU, jako by snad právě ona je dostala do onoho srabu, a jako by pouze Unie nemohla být tím, kdo Itálii z oněch fekálií vytáhne.
Když jsem onehdy cestoval údolím řeky Adiže, oblastí mezí Trentem a Veronou, nemohl jsem si nevšimnout, že na tamějších rozsáhlých plantážích nepracuje téměř nikdo jiný, než "černý muž". Asi to bude tentýž, jehož gumový člun by bylo asi nejlépe potopit dříve, než opustí výsostné vody Tuniska. Kupodivu i uklízeči v kempech a pomocné síly v restauracích byli černoši, a v rozporu s obecně rozšířeným názorem se tito lidé chovali slušně a vypadali pracovití. To pochopitelně ještě nic neznamená, mnoho jiných může působit úplně jinak. Měl jsem asi štěstí na ty slušné.
Mohlo by se zdát, že těmito svými výroky problém ekonomické migrace zlehčuji nebo přímo popírám. Není to tak. Je to problém, a netýká se jenom finančního zatížení postižených států. Viděl jsem také stovky černých hochů na trávníku městského parku v Trentu a v jiných městech a úplně dobrý pocit jsem z nich tedy neměl. Rozumná migrační politika by měla být programem každého evropského státu i Evropské unie jako celku, ale neměla by být municí populistů, kteří řešením mnohdy banálních a dílčích událostí odvádí pozornost od zcela zásadních existenčních otázek svého státu.
Platí-li to pro Itálii, jejíž osud mi není lhostejný, už jen proto ne, že odtud pochází polovina mé rodiny, platí to o to více pro Českou republiku, která prakticky žádné problémy s nelegální migrací nemá. Nemáme ani ekonomické problémy, jako mají Italové, ba právě naopak, jsme na tom ohledně státního dluhu relativně dobře, ale i Itálie byla kdysi v situaci, kdy musela volit mezi odpovědným přístupem k veřejným financím a populárním přístupem k veřejným financím.
Jak si onehdy zvolili italští politikové (stejně jako ti řečtí), kteří se chtěli za každou cenu zavděčit svým voličům, je patrné. Patrné je i to, jaký přístup vyznávají naši aktuální politikové (nejenom ti aktuální). Chápu, že je snazší strašit občana tím, že se mu nějaký černoch nebo Arab nastěhuje do ložnice, než vysvětlovat rozpočtovou kázeň, ale nemyslím si, že jsme na tom s inteligencí obyvatelstva zase tak špatně, aby významná část občanů nepochopila, co je a co není problém.
Itálie nám poskytuje odstrašující příklad toho, jak se také dá dělat politika. Platilo to za Berlusconiho a platí to i za premiéra Conteho a ministra vnitra Salviniho, kteří místo toho, aby se zabývali naprosto fatální ekonomickou situací své země a systémovými řešeními migrace, kriminalizují činnost lidí, kteří zachraňují zoufalce, kteří riskují své životy pro vidinu lepšího života.
