K tomu, aby člověk vstal, když ještě nemusí, je třeba určitých morálněvolních vlastností, stařecké nespavosti nebo touhy zažít něco, co v jinou dobu zažít nelze.To první se mi už moc nedostává, druhé snad ještě ne, touhu však mám.
Ona každá fáze dne, stejně jako každá fáze roku a snad i života má své kouzlo, ale je nepochybně nutné toto kouzlo neustále objevovat a ubezpečovat se, že je to kouzlo opravdové. Bez toho je jen v létě horko, v zimě zima, na jaře a na podzim mokro, ve dne světlo a v noci tma. V mládí se těšíme na dospělost, v dospělosti se bráníme stáří a stále se bojíme smrti. V životě to asi tak není, ale v ročních obdobích i v průběhu dne mám rád ty přechodové fáze: předjaří, panenské i babí léto, soumrak i rozednění. Rozednění mám asi nejraději. Mnozí mniši zahajují cyklus denních modliteb matutinou (nebo též vigílií), kdy s modlitbou očekávají příchod nového dne. Roráty jsou takovou naší specialitou (čtěte zde), a to v podobě mariánské mše s liturgickými zpěvy. Jak se dočtete, slovo „roráty“ je odvozeno z latiny a vyjadřuje přání seslání rosy („Rorate coeli desuper“ - rosu dejte nebesa shůry), což sedí.
Když na lavici před rozhlednou očekávám východ slunce, má tato činnost k modlitbě velmi blízko, byť ta není směrována k žádnému konkrétnímu božstvu. „Boží Duch“ je však patrný všude a ve všem, a přestože tento můj panteismus je trochu ateistického charakteru, vnímám zcela jistě posvátnost oné chvíle a s tím i skutečnost, že zde končí všechny rozumové výklady a nastupují čisté emoce. Vítám nový den a se mnou tak činí svými liturgickými zpěvy zdejší ptactvo. Nikdy není ptačí chór tak komplexní jako právě v tuto dobu a také není nikdy tak málo rušen jinými zvuky. Svět je před svítáním ještě tichý, a právě jen ptáci ho z noční tichosti probouzí. Platí to však pouze pro letní ráno, a to nejlépe časně letní ráno, kdy jsou noci nejkratší.
Cassiopea leží na zeleném trávníku před rozhlednou a tuší v hustém smrčí skryté jelínky sika, kterým jsme svou přítomností znemožnili pastvu na travnatém prostranství, a dobře cítí i místní lišky, jež se vrací z nočního lovu. V této části Brd žije i nebývalé množství „klasických“ jelenů a pochopitelně i divoká prasata. Ti všichni jsou v tuto dobu aktivní, ale také ostražití. Později ranní oblet Studeného vrchu absolvují i krkavci a pronikavě pískající káňata. Vždy trochu zalituji svých nedostatků v ornitologii, nepoznávám totiž podle hlasu část hvízdající, pískající a zpívající ptačí čeládky. Omlouvám to však tím, že k tomu abych si užil sborový zpěv nemusím znát všechny členy sboru, stačí jen pár sólistů.
Tato doba je zasvěcena vílám. Některé asi tančí za úplňku, ale jiným sluší právě rozednění a taneček v orosené trávě. Když se brzy ráno rozpouští mlžný opar na loukách na jižních svazích, není ani třeba přílišné fantazie k tomu, abych tam víly spatřil. Pozorovatel však musí mít poněkud rozostřený zrak, když zaostří (nebo si nasadí brýle) už uvidí jen rozvlněnou trávu a mlžné cáry. Stopy víl pochopitelně nalézt nelze, protože víly se, jak známo, dotýkají země tak zlehýnka, že ani stéblo nezlomí, natož pak že by zanechaly otisk nožky ve vlhké hlíně.
Vše pomine, což o svítání platí absolutně. Vlastní svítání je v podstatě jen okamžik, ale jakási přípravná doba před rozedněním může být různě dlouhá, stejně jako doba od rozednívání do plného rozednění, které se asi těžko definuje. Já si ukončení fáze rozednění spojuji se zvuky. Oslavný zpěv ptáků se mění v jakýsi praktický ptačí rozhovor a z údolí počnou přicházet zvuky způsobené civilizací. Hlomoz aut ze silnice z Hostomic do Dobříše a štěkot psů v Chlumci doplní ráno i průlet letadel startujících z nedalekého sportovního letiště. To už je definitivně po rorátech.
Není však třeba truchlit, je možné se totiž těšit i z krásného dne, z magického poledne i z melancholického soumraku a z hvězdné noci, a příští roráty tu přece budou za jeden jediný den...
