Je-li havran pták pekelný, a jestli jím byl ještě dříve, než Edgar Alan Poe napsal onu geniální báseň, pak to samé by mělo platit i o krkavci. Tedy o krkavci by to mělo platit s ohledem na jeho velikost dvojnásobně.
Konečně havran a krkavec jsou příbuzní i zoologicky (s vránami, havrany, kavkami a s dalšími podobnými druhy ptáků patří do čeledi krkavcovitých, která překvapivě náleží do ptačího řádu pěvců) a mají společnou i vysokou inteligenci spojenou se schopností napodobovat zvuky včetně lidské řeči, což je dispozice vlastní jen papouškům a několika málo dalším druhům ptáků. Je třeba také zkonstatovat, že i ona slavná báseň by se s ohledem na přesný překlad z angličtiny měla spíše nazývat Krkavec.
Mohlo by být i v rozporu s deklarovanou inteligencí těchto fascinujících ptáků, kteří v počtu několika desítek párů hnízdí na severním úbočí Studeného vrchu, že jsem je pravidelně každý den nachytal na své falešné krákání. Vždycky když jsem uslyšel jednoho či dva ptáky typicky zakrákat někde v blízkosti rozhledny, rozkrákal jsem také, načež mi několik ptáků jakoby odpovědělo a přilétlo se z blízka podívat na toho podivného krkavce, který tak divně kráká a, bůh ví proč, nelétá.
Jednoho pozdního odpoledne dorazily na vrchol „mé hory“ dvě sličné turistky. Byl všední den, takže si dámy mohly dopřát pohostinství rozhledny jen pro sebe. Dobře si byly vědomy své atraktivity, nulové konkurence a také nemohly přehlédnout stárnoucího kocoura, kterému právě započal mruk. Hned se začaly zajímat nejen o rozhlednu a krásy Brd, ale i o poustevníkova psa a nakonec i o poustevníka samotného. Sázka na mužskou ješitnost je tak říkajíc sázkou na jistotu. Když už jsem nevěděl, čím bych mladistvě vyhlížející čtyřicátnice ohromil (pochybuji, že jsem je do té doby něčím ohromil, ale jako zkušené ženy věrohodně předstíraly, že jsou stále ohromovány), tak jsem zaslechl krkavčí krákání.
Nejprve jsem se odprezentoval jako znalec krkavců, přičemž jsem beze studu použil svou třicet let starou zkušenost s krkavci v pražské ZOO, a pak jsem se ledabyle zmínil, že mám zdejší krkavstvo ochočeno tak říkajíc na zavolání. Dámy zaplesaly a s koketními úsměvy mě požádaly, abych jim to číslo předvedl. Chvíli jsem jakoby váhal s tím, že to neprovozuji jako nějakou atrakci, ale pouze jako takovou svoji privátní kratochvíli, a že to také někdy nevyjde, načež jsem pro přírodymilovné turistky začal krákat. A krákal jsem vskutku za všech sil, a jak nejlépe jsem dovedl.
První krkavec se ozval záhy a po něm další a další. Obecenstvo bylo uchváceno. Nejdříve začal kolem věže kroužit za neustálého krákání jeden pár, pak se přidal druhý a za chvíli létalo nízko nad rozhlednou snad třicet podrážděných ptáků. K tomu se náhle dramaticky zatáhla obloha a atmosféra počala nápadně připomínat Hitchcockův horor Ptáci, který dámy nepochybně znaly. Přestal jsem krákat, ale ptáci dál nasupeně nalétávali za ohlušujícího řevu na věž, a zdálo se, že jich stále přibývá. Rozpustilé úsměvy žen vystřídal výraz návštěvníka cirkusu, ve kterém se krotiteli drezůra lva jaksi vymkla z rukou, a čeká se, jak to celé dopadne. Pojednou se milé návštěvnice sebraly a prchly do věže.
Já jsem stál na palouku před rozhlednou, jako bych stále nemohl uvěřit tomu, co jsem vyprovokoval. Celá hororová atmosféra trvala však jen krátce, ptáci se počali uklidňovat a v párech se vracet na svá stanoviště. Dost možná s poněkud nepříjemným pocitem, že se zase nechali tím pitomcem z věže zblbnout. Dámám jsem naordinoval dvě velké becherovky, a ty pak s poněkud rozpačitými výrazy opustily krkavčí horu, stále sledujíce oblohu nad sebou. A mně pak tři dny škrábalo v krku, to byl celý efekt představení s krkavci.
Krkavec je chytrý pták. Od té doby když odpovím na krkavčí krákání, objeví se nad vrcholky stromů vždy jen jediný pták, zakráká cosi vzdáleně připomínajícího „polib si prrrdel“ a jde asi ostatním říci, že je to zase jenom ten magor z rozhledny.
