„Máte tady zmije?“ „Nemáme! Máme pivo, limonády, kávu, čaj, tatranky, turistické známky. Zmije nevedeme!“ Pán, kterému jsem takto odpověděl, se na mě podíval takovým soucitným pohledem a v očích měl jakýsi nevyřčený komentář.
Ten komentář by byl asi takový, že se dnes po ránu pan správce nadlábl vtipné kaše. Onu rádoby vtipnou repliku jsem měl již připravenu, neboť tento návštěvník rozhledny byl již třetím, kdo se na zmije během dopoledne ptal. Udělal jsem tedy jakési omluvné gesto a zeptal jsem se, co dnes všichni s těmi hady mají. Pán mi to promptně vysvětlil: Včera večer jakási televizní stanice odvysílala reportáž o tom, že jsou v Brdech zmije přemnoženy, že už několik lidí vyděsily a snad již i někoho uštkly.
Televizní expert na zmije informoval diváky o tom, jak uštknutí zmije předejít, a co dělat, pokud k uštknutí přes všechnu snahu stejně dojde. Aby byl pořad dostatečně senzační, poněkud opomněl uvést, že pravděpodobnost uštknutí zmijí je u nás podobná výhře jackpotu ve sportce a úmrtí po zmijím kousnutí je asi tolik jako po zasažení meteoritem.
Ujistil jsem tedy pána, stejně jako předešlé tazatele, že tady na Studeném vrchu zmije přemnoženy nejsou, přestože tu nepochybně žijí. Jelikož byla neděle a já se na několik všedních dnů chystal opustit rozhlednu a udělat si obchůzku po okolních vršcích, napadlo mě, že bych nějakou zmiji chytil, a kdyby se příští víkend někdo ptal: „Máte zmije?“ tak bych mu vedle standardního sortimentu bufetu ukázal v plastové krabici obávaného plaza s komentářem: „Samozřejmě, že máme zmije, račte se podívat, pravá Vipera berus v Brdech odchycená!“
V pondělí ráno jsme tedy s Cassiope vydali směr Kuchyňka, Baba a Plešivec s tím, že jsem do našeho cestovního plánu přidal průzkum míst, kde by zmije mohly přebývat. S hady mám určité zkušenosti, entomologové a herpetologové jsou jaksi ze stejného hnízda (nebo blázni ze stejného ústavu). Často se stane, že entomolog propadne i herpetologii a opačně. Zkrátka hady, ještěrky a jiné podobně žijící tvory potkávám celý život docela pravidelně. Možná i proto mi přijdou legrační různé pověry a mýty, stejně jako zcela neopodstatněný strach ze zvířat, o kterých má mnoho lidí zcela zkreslené představy. Často se lidé obávají zmijí tam, kde zmije nežijí, často přeceňují jejich nebezpečnost a často si je pletou s užovkami, které v případě užovky hladké žijí na suchých stepních lokalitách, jako je nedaleký Český kras nebo v případě užovky podplamaté u vody a ve vodě, třeba zrovna na Berounce.
Dříve než jsem se letošní léto dopracoval ke Studenému vrchu, pobýval jsem nějaký čas právě u Berounky v Mokropsích, kde pod jezem ony zcela neškodné užovky podplamaté několikrát za den způsobují davovou hysterii. On je to velmi půvabný had, který se skutečně na první pohled více podobá zmiji, než obecně známé užovce obojkové s měsíčky na spáncích, ale jeho způsob života je na rozdíl od zmije zcela svázán s vodou. Podobné je to s užovkou hladkou, ta naopak simuluje zmiji na výše zmíněných vyprahlých místech, což opět není pro našeho jediného jedovatého hada typický biotop. Zmije má v oblibě podhůří a hory, ráda se vyhřívá, ale obecně preferuje spíše vlhčí místa. Na stráních a vrcholcích brdských kopců jsou tak pro zmiji ideální stanoviště, ale hojná zde rozhodně není, o čemž jsem se během čtyřdenního hledání mohl sám přesvědčit.
Před odchodem z rozhledny jsem se zcela bezelstně o svém záměru svěřil „řediteli rozhledny“, kterýžto se zhrozil a patrně hned večer počal shánět za mě náhradu. Představoval si ten dobrý muž, jak uštknut bez pomoci umírám na odlehlé pasece. Je pravdou, že snaha o odchycení zmije je jednou z mála činností, kdy člověk může být uštknut, ale musí si počínat mimořádně nešikovně. Naše zmije na rozdíl od užovek není vůbec agresivní ani nikterak rychlý had. Pokud se nestačí včas schovat, podnikne více méně demonstrativní útok a pak už jen pasívně, smířena s osudem očekává, co se bude dít. Užovky jsou naopak mnohem rychlejší a chyceny statečně bojují. Je třeba určité zručnosti a praxe, aby lovec nebyl pokousán. Paradoxně může být kousnutí nejedovatých užovek nebezpečnější než jedovaté zmije, a to s ohledem na poměrně značné riziko infekce.
To jen tak na okraj, jak se to má s našimi hady, ze kterých jsem nezmínil jenom užovku stromovou neboli Aeskulapovu. Tento náš největší a také nejvzácnější had se v České republice vyskytuje pouze ostrůvkovitě na několika málo místech. Je znám, jak název napovídá, coby symbol lékařů, což je však patrně ukázkou jednoho velmi starého nedorozumění. To, co známe z lékařské symboliky, není hůl a had boha lékařů Asklépia, latinsky Aesculapa, ale původně dřívko a na něm natočený červ vlasovec mízní. Tato parazitická hlístice byla ve starověku mimořádně rozšířena (v tropech a subtropech je rozšířena stále), a její opatrné vyjmutí z těla pacienta bylo jakousi vizitkou zkušeného lékaře. Toto vysvětlení působí asi logičtěji než symbol hada nemajícího s léčením nic společného, ale ví bůh, jak to vlastně bylo.
To jsem ale poněkud odbočil, vraťme se ke zmijím a na Brdy. Vlastně jenom na Brdy, protože přes veškeré úsilí jsem na zmiji nenarazil. Důkaz o existenci zmijí v okolí studeného vrchu mi přinesl jen na silnici přejetý exemplář, který však nebyl použitelný ani jako „vylisovaný“ exponát. Nezbývá mi tak, bohužel, na otázku: „Máte tady zmije?“ odpovídat: „Nemáme! Máme pivo, limonády, džusy, kávu, čaj, tatranky, turistické známky a podobně. Zmije nevedeme!“
