Byl jsem zvědavý, jak Markéta Šichtařová pojme odpověď na vyslovenou otázku: Kdo tu šíří fake news? Zajímavějším se však ukázalo objasní otázky: Co to fake news je? A nejzajímavějším pak: Čím je vlastně boj proti fake news?
V názvu svého nejnovějším článku (čtěte zde) se paní Šichtařová ptá: Kdo tu šíří fake news? Ten článek však o tom není, řeší jiné věci. V prvé řadě je v něm fake news definováno, což je chvályhodné, protože se tímto názvem často označuje ledacos jiného než to, co by mělo charakter falešné zprávy. Zcela souhlasím, že o fake news se má mluvit jen v případě, že jde o záměrně šířenou falešnou zprávu, která má někoho poškodit, někoho zmást či někoho něčím ovlivnit. Je jasné, že uvěřit falešné nebo nepřesné zprávě může kdokoli, a kdokoli ji také může v dobré víře šířit. Každý také může vyjádřit hloupý nebo jenom mylný názor, to ale nemá s fake news nic společného.
Myslím, že feke news není fake news, když někdo něco pouze dle svého názoru interpretuje. Když se vrátím k příkladu, který paní Šichtařová používá, mám zato, že falešnou zprávou není to, co vše si lze představit pod odpovědí občanů na otázku v referendu: „Souhlasíte s tím, aby se ČR stala podle smlouvy o přistoupení ČR k EU členským státem EU?“ Připadá mi logické, že ten, kdo kladně na tuto otázku odpoví, přijímá i naše povinnosti z tohoto členství plynoucí. Přijímá tedy i to, že kolektivní rozhodnutí EU budou nadřazená dílčím rozhodnutím jednotlivých států. Čeho všeho se to ještě může dotknout, je spíše otázkou určité polemiky, ale není to falešná zpráva.
V tomto smyslu mi ale přijde zcela nesmyslné někoho testovat, aby rozlišoval, co je a co není fake news. Podstatou určité výchovy má být pouze to, aby se lidé (hlavně děti) naučili přijaté zprávy ověřovat. Nabyté vzdělání by pak mělo sloužit k tomu, abychom byli schopni podezřelou zprávu detekovat a určitá zkušenost by nám měla pomoci rozdělit zdroje třeba na důvěryhodné, nejisté a nedůvěryhodné. Nelze totiž všechny informace ověřovat, a tudíž nelze ani zcela vyloučit to, že budeme oklamáni. Ostražití bychom měli být u zpráv důležitých a také tehdy, když ony informace dále veřejně prezentujeme a používáme.
Chyba se však může stát i tak a příklad kancléřky Merkelové, která se nechala oklamat, je docela výmluvný. V této souvislosti je však dobré se zamyslet nad dopadem fake news. Pokud, a to se opět vracím k příkladu, který paní Šichtařová používá, se na základě fake news mylně použije případ útoku na migranta a útoku migranta, je to zcela rovnocenné. Rovnocenné to však není, je-li někdo neprávem obviněn konkrétně a pokud je subjektivně popsán stav. Tady vedle sebe stojí vědomá lež a třeba jen nedostatečně podložený nebo mylný názor. Argumentace založená na spekulaci, co by se stalo, kdyby ono fake news nešířila Merkelová, ale (asi trochu jiné) politik z AfD nebo Okamurovec, je pak zcela nepoužitelná.
Na závěr článku Markéty Šichtařové mě zaujaly závěry Markéty Šichtařové. Například: „Stávající boj s fake news je tedy do velké míry bojem s politickými oponenty, nikoli bojem za pravdu.“ Nebo: „Údajný boj s fake news podle mě už sklouzl v ohrožení svobody.“ Co na to říci? Nechci tvrdit opak, ale v článku paní Šichtařová dle mého soudu neuvádí nic, čím by tuto teorii podpořila. Že se v boji proti politickým oponentům používá nečestných praktik, tedy i fake news, je realita. Tím spíše by lidé měli být v posuzování politiky a politiků kritičtí a v rozumné míře podezíraví. Měli by zásadně přistupovat k pravdě i ke lži bez ohledu na to, kdo je vyřkl.
Vůbec nechápu, v čem by pak měl obecně ohrožovat svobodu boj proti fake news. Myslím, že je to docela jinak. Fake news jsou ukázkovým příkladem zneužívání svobody. V tomto případě svobody šíření a přijímání informací. Potírání tohoto jevu obecně neomezuje svobodu, ale svobodě slouží, protože člověk žijící v bludech, prožívá pouze iluzi svobody. Je to stejné, jako když například někdo začne svobodně podnikat v oboru ekonomického poradenství. Pokud začne dělat i daňové podvody, není represe vůči němu omezením svobody podnikání, ale pouze také oddělováním pravdy a lži, a to v tomto případě s následným postihem.
Vše se dá zneužít. Pod záminkou potírání fake news může někdo napadat politické konkurenty. Pod záminkou potírání fake news může někdo blbnout děti. Pod záminkou potírání fake news se může někdo snažit omezovat svobodu projevu. To vše je špatné a na takové počiny je tak třeba poukazovat. Je však také nutné to dělat jasně, transparentně a s patřičnými důkazy a argumenty. Naříkat si na ohrožení svobody nic nevysvětlujícími příklady a vágními deklaracemi může být pak spíše chápáno jako onen zmíněný projev boje proti politickým oponentům šířením podezíravosti a „blbé nálady“ z toho, že nějací ONI nám chtějí škodit.
