Život bez ženy a bez dětí je asi prázdný, nevím, ale život bez psa si již nedokážu představit. Do svých sedmadvaceti jsem vlastního psa neměl a určitě jsem tím trpěl. Tuto nedokonalost jsem kompenzoval poněkud bohémským životem, ale nebylo to nic platné, trpěl jsem dál až do té doby, než si mě můj pes našel.
Osud na mě čekal na autobusové zastávce blízko Prahy v podobě německého ovčáka sotva půlročního.
„Vezu ho utratit, zmetka,“ říkal ten člověk na zastávce, byl-li to tedy člověk, a já jsem si za několik minut po té vlekl do své garsonky na provazu špinavé, hubené štěně s povislýma ušima, zanícenýma očima a se strupy po celém těle.
Žil jsem sám a tak mě napadlo pro nového parťáka robinzonovské jméno Bad. Než si Bad rozmyslel, že raději umře, než aby žil se mnou v paneláku, než se vylízal s podvýživy, svrabu a zánětu jater, bylo vše zpečetěno. Ze zanedbaného štěněte vyrostl pes výstavních parametrů. Schlíplé uši se postavily, krátká matná srst se protáhla, černé části získaly antracitový lesk, světlé se zbarvily do okrova. Rozviklané nohy zesílily, hrudník získal hloubku a ocas patřičnou vlajku, tak potřenou pro psí signalizaci.
Následující rok jsem si již vodil do práce pětačtyřicetikilového hafana, poslušného a oddaného mi až za hrob. Z prvního pohnutého půlroku života mu zbyla jen zoufalá obava o svého nového pána (v mé nepřítomnosti trpěl jak pes) a nesnášenlivost k jiným velkým psům. Obojího se nezbavil do konce svých dnů.
V té době jsem si pořídil i ženu. (Ví bůh, proč jsem to udělal, když už jsem teď měl toho psa, ale to sem nepatří). Po narození dcery, které bezprostředně souviselo s pořízením si ženy, se z Bada stal vychovatel. Tedy vlastně vychovatel se z něho stal již dříve, protože zároveň se ženou jsem si pořídil i její tříletou dceru. Hlídání kočárku s v pořadí s druhou dcerou se však stalo jeho oblíbeným sportem. Často, po mém krátkém odskočení si, byl v zahradní restauraci vyčištěn pětimetrový kruh kolem kočárku a pobledlí hosté se hromadně domáhali narychlo opuštěných míst. Jindy jsem před školkou po několikaminutovém traumatizujícím zážitku vysvobodil vlídnou paní, která chtěla trochu nerozumě pohoupat plačící miminko. Přiražena k plotu si musela několik minut prohlížet pravidelný, nůžkovitý chrup Anežčina bodyguarda. Jelikož nesnesl přítomnost cizího člověka u kočárku, musel řešit situaci s plačící Anežkou sám, a to činil velmi zajímavým způsobem. Pokud mu začalo miminko plakat, vyhledal ve svém okolí různě velké předměty a počal je do kočárku nosit. Obzvláště se mu líbily kousky dřeva a větví, případně kameny. Sám jsem ho jednou z okna školky pozoroval, jak packou vyhrábl uvolněnou dlažební kostku z chodníku, vzal ji do tlamy, což by mělo být pro psa dost nepříjemné, a radostně ji hodil na krajkovou peřinku. Zvláště po dešti nebyl za tyto projevy empatie chválen (o mně ani nemluvě), a tak začal kvůli svým ochranářským a rodičovským aktivitám chodit v obydlených lokalitách s košíkem.
Bad byl jako správný německý ovčák vděčný za každou pracovní aktivitu, s nadšením se učil cokoli. Jednou mu hozený aport uvízl v rozsoše stromu a tím začalo jeho stromolezectví. V té době mohli návštěvníci parku spatřit zajímavý obrázek: mezi vrostlé stromy vbíhá mohutný pes, skáče a následně šplhá po lehce nakloněném kmeni do koruny stromu tři metry vysoko. Následuje chůze po vysoké a necelých dvacet centimetrů vysoké zídce, plížení pod lavičkami a další šplhání na vhodné stromy.
Časem se z toho stala mánie. Při procházce po okraji lesa zaujal Bada mohutný posed a bez jakékoli zjevné příčiny se začat škrábat po téměř kolmém žebříku do „boudičky“. Zdolával pak na společných výletech, zvláště ve skalách, stezky, které byly normálním psům zcela zapovězeny, pokud je páníčkové nevzaly coby zavazadlo, což je v případě čtyřicetikilového psa dost problematické.
Další disciplínou, kterou si zamiloval, bylo aportování z vody. To samo o sobě není nic výjimečného, ale opět náhoda v podobě klacku, který se při dopadu na hladinu potopil, zapříčinila zálibu v potápění. Nejen, že byl časem schopen v čisté vodě vyzvedávat předměty potopené metr hluboko, ale s oblibou i „šnorchloval“. Při běžné plavbě náhle ponořil hlavu a začal sledovat dění pod hladinou. Jednou mě docela vážně člen rybářské stráže podezíral, že používám psa k ilegálnímu lovu. Humorná absurdita takové myšlenky vzala za své, když jsem si uvědomil, že jeho vzdálení příbuzní na Newfoundlandupomáhali rybářům takto zatahovat sítě.
Společenským životem se časem zmírnily jeho obranářské projevy a Bad nám dělal společnost nejen na výletech a dovolených, ale i na řadě pro psa málo obvyklých místech. V mé oblíbené hospůdce se stal jakýmsi maskotem. Služební instinkty ho však nikdy úplně neopustily. Stále sledoval a „sortýroval“ lidi kolem sebe, a jako všichni dobří a zkušení hlídači věnoval pozornost jedincům, kteří se nějakým způsobem odlišovali od standardu (z toho plyne nedorozumění o rasové motivaci psů). Opilec, výtržník, ale také kominík nebo policista ho vždy zaujali.
Poměrně zarputilým zůstával ohledně pohybu „neprověřených“ dospělých osob kolem dětí. Humorné situace vytvářel tento instinkt v případě cizích dětí a jejich vlastních rodičů. Tedy, jak pro koho humorné. Stalo se, že nepozorná maminka přestala sledovat svého sotva chodícího potomka a ten se začal zajímat o Bada odloženého za brankou dětského hřiště. Náš pes, tak jak byl zvyklý, se „rozplácl“ a nechal se od dítka muchlovat, aniž by projevil jakoukoli známku nevole. Po chvíli, kdy mladá žena ustala v hovoru s kamarádkou, začala dítě hledat a s hrůzou zjistila, že její drobeček leží na boku vlčáka a šťourá mu prstíkem v čumáku. Vyrazila tedy dítě „zachránit“ před jistou smrtí. Podobně asi vyhodnotil situaci Bad a jal se zachraňovat bezbranné dítě před evidentně nebezpečnou osobou, křičící a mávající zběsila rukama. To už jsem zasáhl já, do té doby trochu škodolibě sledující vývoj situace, a “zachránil jsem“ všechny zúčastněné.
Vlastní děti v mé přítomnosti Bad od cizích lidí odděloval. Neustále se stavěl mezi ně a své děti. Nejdříve tak činil s vlídným přesvědčením, že to snad každému dojde, Nedošlo-li, učinil nějaké výmluvnější gesto v podobě hlubokého zavrčení nebo odhalení části chrupu. To již pochopil většinou každý.
Bad nikdy nikoho nekousl ani úmyslně nezranil. Ani člověka ani jiného psa. Nepočítám do toho několik hříchů z mládí v podobě rozsápaných slepic, jednoho znepřátelené, toulavého kocoura a jakési retardované veverky, které špatný odhad skoku stál život a nás několikatýdenní odblešování. Po pubertě ho kočky přestaly zajímat a divoká zvěř (včetně slepic) později také.
Můj první pes žil dlouhý a pestrý život. Konec přišel milosrdně rychle a Bad umřel klidně v mé náruči. Je pochován v rozporu s předpisy pod rozsochou jednoho ze svých oblíbených stromů.
