Do našeho právního systému se možná dostane nový pojem, který po vzoru současného premiéra zabezpečí vybraným ústavním činitelům beztrestnost. Je to dobře, protože stíhaní nestíhatelného je ztrátou času, prostředků i nervů.
Když si představím, kolik úsilí, času i peněz mohlo být ušetřeno tím, kdyby Miloš Zeman místo deklarace, že nástroj abolice v případě Andreje Babiše nikdy nepoužije, rovnou řekl: „Nechte toho, je to marné, nedopustím, aby byl Andrej stíhán a odsouzen,“ tak je mi z toho nějak smutno. Opozice, média a velká část národa byla několik let napínána rozsáhlým vyšetřováním policie, dozorováním dozorujícího státního zástupce a několikaletým připravováním obžaloby, a když měla tato fraška vygradovat, někdo zatáhl oponu a ani nám nevrátil vstupné.
Ve své podstatě si myslím, že bychom se měli přestat tvářit jako parlamentní demokracie a rovnou změnit Ústavu tak, aby bylo patrné, že jsme prezidentský systém, ve kterém prezident určuje naši zahraniční politiku a nynější balanc na hraně výkladu Ústavy nebo rovnou kroky proti jejímu duchu budou zcela zákonné. V tomto smyslu není abolice protiprávní krok, ale její využití je mimořádným prostředkem a má jasný smysl. Tím smyslem rozhodně není zbavit potíží svého politického spoluhráče.
Z abolice se stává „babolice“ ještě jedním pikantním faktorem: jakákoli prezidentská milost musí být kontrasignována předsedou vlády. Jinými slovy, pokud by k tomuto aktu došlo, tak by Andrej Babiš „spoluomilostnil“ sám sebe. Jak už jsem naznačil, je dobře, že prezident tento svůj krok v jakémsi kabaretním pořadu avizoval. Nejvyšší státní zástupce nemusí mít dilema, jestli vyjádří odlišný právní názor a počne válku se svým jmenovcem, nebo bude v případě potvrzení zastavení stíhání vypadat, že se podřídil moci.
A co máme dělat my občané? Nedělejme nic. Ideální by v této chvíli asi bylo, kdyby všichni, kteří tak smýšlí, počali prezidenta zcela ignorovat. Je to asi utopie, ale já osobně se o to alespoň pokusím.
