„KSČM a SPD jsou demokratické strany, protože byly zvoleny v demokratických volbách.“ Takové a podobně perly padají z úst politiků ANO. Je to snaha obhájit neobhajitelné, která připomíná permanentní úsilí majitele strany o totéž.
Nastal čas vyložit karty, a je evidentní, že se do toho mnohým politikům ANO moc nechce. Mohu jen spekulovat, jestli je to projev vlastního boje se svým svědomím a svou ctí, nebo docela pragmatická úvaha, že kdo si jednou zadal s komunisty a okamurovci bude s tímto cejchem žít hodně dlouho, ne-li navěky. Ani řada voličů ANO si asi něco takového nepředstavovala, byť těm prozíravějším mohlo být jasné, že k něčemu takovému může dojít, respektive, že se Andrej Babiš nebude stydět spojit se k dosažení svého cíle s kýmkoli.
Kdyby bylo ANO normální politickou stranou, mohlo by si po volebním úspěchu vybírat, s kým půjde do vlády, případně s kým se nechá „tiše podporovat“. Kdyby mělo ANO normálního předsedu bez estébácké minulosti, bez hříchů ze svého podnikání, bez visícího Damoklova meče v podobě trestního stíhání, tak by se ostatní strany předháněly, aby se dostaly s vítězem voleb ke korýtku nebo alespoň k lizu.
Ovšem ono to tak není. ANO není politická strana, ale firma. Členové strany (její vedení) nejsou partajníci, ale zaměstnanci majitele strany. Proto se také tohoto hnutí štítí všichni kromě těch, kterých se ostatní štítí ještě více než babišovců. Spolupracovat s KSČM a s SPD je konečná stanice a pro ledaskoho je problém spolupracovat i s těmi, kdo s nimi spolupracují. Mluvím pochopitelně o nějaké formě spojenectví, ne o tom, že poslanci různých stran třeba shodně hlasují o nějakém ideologicky neutrální záležitosti.
Tohle si zjevně uvědomují mnozí ambiciózní lidé, kteří využili jedinečné příležitosti rychlého vstupu do vysoké politiky. Ta šance byla pro mnohé lákavá, ale nyní patrně stojí před dilematem nebo už ono dilema vyřešili jako ministr Pelikán. Prostě vše má své meze a i mezi politiky ANO jsou tací, kteří je překračovat nehodlají. Vypadá, že jsou to především ti, kteří byli před vstupem do této vlády úspěšnými lidmi a také dost možná i slušnými lidmi. Někdo může i spekulovat, že po strmém vzestupu může následovat strmý pád, a uzavírat si v mladém věku návrat do politiky poněkud nezásadovým rozhodnutím, nemusí být prozíravé.
Podobné to může být i s přehnanou loajalitou k prezidentu Zemanovi, neřku-li s jeho podporou a adorací. Stále platí, že ten, kdo něco takového dělá, říká: jsem jako on. Jedna věc je respektovat výsledky voleb, a to jak v případě Babiše, stejně jako Zemana, a druhá je souhlasit s jejich chováním, názory, metodami a postoji. Nedokážu si představit jak je možné, a to i v případě řadového občana, nevnímat fatální osobnostní selhání a selhávání výše uvedených.
Když se vrátím k názvu článku, tak oním „babišismem“ míním právě onu schopnost dělat to, co vede k naplnění cílů a k úspěchu. Udělat pro to cokoli. Důsledkem toho je pak i absurdní zdůvodnění, jako je televizní vyjádření, které cituji v perexu. Mnozí se hájí tím, že KSČM i SPD jsou legální politické strany, takže spolupráci s nimi je zcela v pořádku. Podstata spočívá v tom, čím něco takového je. Tato spolupráce je pouze legální. Ale zcela legální, dokonce režimem ceněná byla i spolupráce s StB. Naprostým logickým nesmyslem je pak prohlášení ministryně Dostálové, že demokraticky zvolená strana je demokratická. Pominu-li to, co si kdo představuje pod pojmem „demokracie“, myslí si paní ministryně, že poválečná KSČ nebo předválečná německá NSDAP byly demokratické strany? Jelikož byly demokraticky zvoleny, tak asi ano. Sancta simplicitas!
Dost možná je scénář, za jakých okolností vznikne legitimní vláda, už docela jasný. Zajímavé bude sledovat, jak se kdo zachová. Politika bývá pěkné svinstvo a není v ní asi prostor pro Mirky Dušíny, ale vše má své meze, a také každý má své meze. Kde u koho jsou, se teprve ukáže, protože je doba, kdy se vykládají karty na stůl, a žádný neutrální postoj neexistuje. Dobře to říkali naši soudruzi: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“
