Nepřišel do Helsinek, nedostavil se do Sněmovní ulice, nezavítal do Strakovy akademie, čekali ho marně v Bruselu i v Londýně a já sám jsem ho zcela zbytečně očekával v Brdech a v Pojizeří.
Po několika týdnech strávených v lůnu Přírody a záměrně tak odříznut od zdrojů informací (zvláště těch politického charakteru), jsem po návratu do informačního světa nabyl pocitu, že jsem se zjevil uprostřed jakéhosi absurdního dramatu. Abych nedráždil „fanklub“ Václava Havla, tak dejme tomu do toho od Samuela Becketta. Když kontinuálně přijímáme zprávy tak, jak nám jsou po minutách, hodinách a dnech servírovány, tak je po minutách, hodinách dnech konzumujeme a trávíme nakonec většinou bez větších potíží, když jsou však jednotlivé chody zhuštěny do jediného odpoledního menu, je těžké výše uvedené pocity nemít. Tedyalespoň pro mě to těžké bylo, a to jsem zdaleka nevstřebal ani vše podstatné.
V této souvislosti se přímo nabízí si takový zákaz importu nastavit jednou provždy. V reálném světě to je těžko uskutečnitelné zcela, ale určitě je možné tato témata nevyhledávat, nepřemýšlet o nich a pochopitelně je ani nekomentovat. Konečně na světě je dost jiných zajímavých oblastí, oborů a témat, než je politika a to, čemu říkáme veřejné dění. Svízel je však v tom, že politika a to, čemu říkáme veřejné dění, zasahuje zásadně nejen do našich běžných životů, ale i do onoho lůna Přírody, pokud se tím lůnem nestane polární stanice nebo tropický prales. A ani tam asi nebudeme již zcela chráněni.
Ale vraťme se k absurdnímu dramatu událostí uplynulých týdnů: Marným čekáním na Godota by bylo očekávání, že schůzka dvou mocných mužů tohoto světa bude něčím jiným než fraškou. Ten z Východu sehrál svoji smutnou roli rutinně, ten ze Západu se však již přesunul do žánru tragikomedie, a to první dějství započal již v Británii.
Probírám se událostmi letmo a nesourodě: Pro svět to byla marginálie, ale pro nás vznik regulérní vlády byla událost významná. Pokud jsme coby Vladimírové a Estragoni nalevo či napravo od středu politického spektra očekávali Godota, který by něco - neřkuli všechno - změnil, byli jsme bláhoví. To, za jakých okolností a z čí vůle vláda vznikala, ji zcela znedůvěryhodnilo ještě před tím, než formální důvěru získala. A čekali jste, jen tak na okraj, že snad „velký moderátor“ Pozzo se nebude chovat jako Pozzo?
Na druhou stranu asi málo kdo čekal, že dva ministři (respektive ministr a ministryně) skončí dříve, než trefí na svůj úřad, a to z důvodů týkajících se svých vysokoškolských prací. Opisovat se nemá, ale v obou případech mě více zaujala poněkud šokující demonstrace aktuální personální krize ve státě (patrně vykrystalizovaná v ANO) vyjádřená skutečností, že už asi ani ministry nemůžeme mít s nějakým solidním vzděláním a erudicí v oboru příslušného ministerstva. Zabývat se jakýmsi morálním kreditem mi pak s ohledem na jejich šéfa přijde docela absurdní.
Kromě toho, že se válčí všude tam, kde se válčilo dříve, počíná se válčit i mezi těmi, kteří se dříve tvářili jako partneři nebo maximálně konkurenti. EU, Čína a USA se do sebe pustili jako manželé u rozvodového soudu či zhrzení milenci. Jde však, jak už to tak bývá, hlavně o prachy. Ekonomická válka je „válka“ bez padlých, ale dusno ve světovém klimatu vytváří „dobré“ podmínky pro války skutečné. Přes velikost a sílu válečníků mi to přijde, jako když se blechy hádají, čí je ten pes, v jehož kožichu se nachází. Očekávat však, že se to změní, má však opět onu beckettovskou příchuť.
Neschopnost vypořádat se rozumně s brexitem (ze strany Británie i EU) poukazuje dle mého soudu na dvě podstatné skutečnosti: Na dost problematický nástroj referenda a hlavně na to, jak by mohla, a také měla, EU vypadat, aby nikdo nemusel využívat své či cizí exity k prosazování své vlastní cesty a používat to jako populistický nástroj k prosazování svých privátních politických cílů a ambicí. Jinými slovy by neměla být napadnutelná prospěšnost členství v této „organizaci“.
Bohužel se čekáním na Godota stává i čekání na déšť, který když už přijde, tak to není ten očekávaný, který by naplnil studny a řeky, a také, což je můj malicherný a sobecký požadavek, naplnil lesy houbami.
Řekněme si tedy nakonec, že odejdeme a vrátíme se s novým očekáváním zase zítra. Nemusíme se kvůli tomu ani hnout z místa, konečně se to ani nepředpokládá.
