Květnové oslavy osvobození byly pro mne absurdními svátky v dobách komunismu a jako neméně absurdní je vnímám i dnes. Uvědomujeme si vůbec, co slavíme, a hlavně proč to slavíme, nebo jen tupě setrváváme ve zvycích a rituálech?
Druhou světovou válku, stejně jako novodobé války předešlé a lokální války následující má smysl v rozumné míře a rozumnou formou připomínat, a to hlavně jako varování před tím, aby se lidstvo nebo jakákoli jeho část takových hrůz vyvarovala a také jako varování před lidmi, kteří se o to otevřeně či skrytě pokouší, i před těmi, kteří je v tom podporují. K tomuto účelu by mělo sloužit prezentování zcela relevantních historických skutečností lidmi nepodléhajícími propagandě a něčím zájmům, a z umění se k tomu, myslím, nejlépe hodí satirická díla poukazující na absurditu a nesmyslnost války jako takové.
Tryzny, kladení věnců a nekonečné mletí pantem v případě každého, kdo k tomu dostane prostor, je jen navázání na absurdity předlistopadových oslav s mávátky, transparenty, alegorickými vozy, vojenskými přehlídkami a s veřejným šířením lží, nesmyslů a tendenčních výkladů. Dnešní doba je osvobozena od povinnosti lhát a předstírat, že lžím věříme, ale to neznamená, že by se nelhalo a historie nepřekrucovala či nevykládala tendenčně. Zvláště ona tendenčnost výkladů založená na seriózní prezentaci faktů „A“, částečné prezentaci faktů “B“ a zamlčení faktů „C“, „D“ a tak dále je typická pro dnešní dobu.
Je to možná zbytečné, ale dovolím si shrnout, co si v těchto dnech připomínáme:
Konec války a porážka nacistického Německa a jeho spojenců je obecně pozitivní událost, nicméně vlastní osvobozování Rudou armádou na rozdíl od osvobozování Spojenci už tak jednoznačně pozitivně vnímat nelze. Naopak je třeba chápat, že Sovětský svaz, který si chtěl s Německem rozdělit Evropu, byl Hitlerem zrazen, následně napaden a musel bojovat za svoji existenci, chtěl oprávněně německou armádu definitivně porazit, ale také, a to již v okamžiku, kdy fronta opustila Rusko, získat vliv a nadvládu nad zeměmi, které osvobodí. Mocenské ambice měli jistě i Spojenci, ale jak se ty projevily, se jasně ukázalo následně.
Osvobození, jakkoli aktuálně pozitivní, se stalo počátkem nové okupace, nacistický teror vystřídal teror komunistický a z německého vazala jsme se stali vazaly Sovětského svazu. Zatímco Spojené státy využily vliv na osvobozených územích ekonomicky, což se později projevilo velmi pozitivně (např. v Západním Německu), Sovětský svaz počal působit pouze mocensky a ideologicky a v ekonomické sféře to byl počátek zločinných znárodňovacích praktik a následného celkového hospodářského úpadku. Nelze sice v tomto smyslu řadit důsledky před příčiny, ale sovětský režim měl naprosto prokazatelně takové úmysly a celý proces osvobození byl nejvyšším sovětským velením takto pojat.
K obětem války, vojákům i civilistům je pak třeba přistupovat jako k obětem, a to na všech stranách. Vinni jsou jen ti, kteří válku vyvolali a ke všem hrůzám a zločinům dali příkaz nebo svévolně zločiny páchali, přičemž je třeba mít na zřeteli, co učiní s člověkem – vojákem i civilistou – šest let válečných útrap, stresu, strachu apod. Krutost a lidskost, hrdinství i slabost se počnou promítat do těžko souditelných projevů, které dle mého soudu nemá smysl s odstupem více jak sedmdesáti let vůbec řešit. Je podle mého názoru již úplně zbytečné oslavovat domnělé i skutečné hrdiny a soudit domnělé i skutečné zločince.
Naopak je stále důležité a potřebné upozorňovat na podobnosti a paralely mezi událostmi v době světových a jiných novodobých válek, a událostmi aktuálními. Je třeba si uvědomovat, jak je mnohdy snadné překročit hranici mezi válečnou hrozbou a válkou samotnou, jak je jednoduché vyvolat konflikt a jak těžké je ho ukončit a normalizovat situaci. Je třeba stále poukazovat na to, jak je lehké zfanatizovat jednotlivce, skupiny i celé národy a tím je uvrhnou do konfliktů, které mohou vyústit v konflikty válečné. To je pro mne poselství května roku 1945, jehož výročí není třeba slavit, ale jehož příčiny a důsledky je dobré si stále uvědomovat.
Jako by si to i ty šeříky uvědomovaly, a ne a ne vykvést…
