Třeba to, že francouzští voliči se stejně jako maďarští cítí být ohroženi LGBT komunitou, migranty všeho druhu, globalismem, Evropskou unií či Spojenými státy patrně více než putinovským Ruskem.
Řekl bych, že není vůbec třeba si dělat iluze, co jsou zač ti, co zůstali v prvním kole francouzských voleb těsně za vítězným Emanuelem Macronem. Výrazy jako pravice (tím spíše extrémní pravice) a levice (tím spíše extrémní levice) poněkud postrádají smyslu. U nás, stejně jako ve Francii jsou to politikové kopírující společenské nálady a s nimi i témata, jejichž neustálé meldování jim přináší podporu části společnosti. U nás je to zhruba desetina voličů, ale ve Francii, když uvážíme oněch 22% „ultralevičáka“ Melenchoma a „ultrapravičačky“ LePenové, to bude možná dobrá polovina. Jinými slovy zástupci „ultrapravice“ a „ultralevice“ získaly v prvním kole francouzských prezidentských voleb přes 45% hlasů, což asi o něčem svědčí.
Svědčí to přinejmenším o tom, že pokud se „pravicoví“ a „levicoví“ „extrémisté“ spojí, může mít Emanuel Macron v druhém kole vážné problémy, respektive může úplně propadnout. (Ty uvozovky tam jsou jednak proto, že se od sebe ona „krajní pravice a levice“ asi moc neliší, a také proto, jestli jsou ty strany vůbec „extrémní“ či „krajní“) Tím podstatným však je, jaké asi tak může panovat ve Francii politické klima a jaký společenský rozklad je z toho patrný. Připomeňme si, že tyto volby probíhají na pozadí událostí na Ukrajině, které otřásají evropskou politikou, a Le Penová i Melenchom byli otevřenými podporovateli ruského režimu i přímo prezidenta Putina. Oba sice formálně válku odsoudili, ale z těch sympatií asi moc neslevili.
Dost možná se rýsuje takový maďarský scénář. Voliči těchto zemí se asi cítí být více ohroženi LGBT komunitou, migranty všeho druhu, globalismem, Evropskou unií či Spojenými státy více než putinovským Ruskem, respektive v případě Maďarů si myslí, že se nemusí bát, když budou hodní. Pokud Marine Le Penová prezidentské volby vyhraje, bude to jen další signál toho, že stejně jako v Maďarsku prohrála principiálně morálnější politika, která ovšem ustrnula pouze v jakési demokratické a morální póze, ale nenabídla voličům jasná východiska z problémů a jasný výhled do budoucna. Je sice otázkou, jestli onen odmítavý přístup k migraci, EU, NATO, LGBT komunitě a k demokratickým či humanistickým normám něco řeší, ale lidem je možná příjemnější poslouchat kritiku, a to zvláště k tomu, co zjevně žádné řešení nemá.
Přiznám se, že k Emanueli Macronovi necítím žádné sympatie, a to ani k jeho politice, ani k němu samotnému, ale nějak nemohu pochopit, že s ním o post prezidenta nebojuje nějaký pragmatický, názorově neutrální charismatický politik, ale naopak takovéto dvě kreatury. Je to patrně dáno tristním stavem francouzské společnosti, v jejíchž náladách se zračí desetiletí neřešené problémy a skutečnost, že asi i díky tomu Francie ztrácí své dominantní postavení v Evropě, neřkuli své marné velmocenské ambice. Ovšem představa, že tento stát spasí nějaký populistický radikál, mi přijde poněkud scestná
Poznámka:
Ono je asi absurdní říkat Le Penové Okamurová, to spíše Okamura by mohl být nazýván takovým malým českým Le Penem, a to i s ohledem na papá prezidentské kandidátky, ale už to padlo a asi to nikoho neuráží…
