Vánoční příběhy českých legionářů

Zaznamenám dva příběhy, které jsem slyšel od svých přátel. Pocházejí ze vzpomínek jejich dědů, kteří byli v první světové válce a zúčastnili se anabáze československých legií v Rusku

.......

První příběh je krátký. Děda mého kamaráda, s německy znějícím jménem, původem snad ze starého šlechtického rodu, zmizel ve vřavě první světové války. Nepřicházely od něj několik let žádné zprávy a jeho rodina si myslela, že padl. Oficiální zpráva od úřadů byla lakonická: Nezvěstný.
Byl v ruském zajetí, pak vstoupil do legií, putoval s nimi po transsibiřské magistrále a vracel se domů jednou z posledních lodí vypravených z Vladivostoku. Objevil se znenadání, když už ho nikdo ani nečekal. Zaťukal doma na okno na Štědrý večer roku 1920. Vánoce potom byly pro tu rodinu dlouho svátkem zcela mimořádným, plným vděčnosti.

.......

Hrdina druhého příběhu byl rovněž na ruské frontě. Dlouho trčeli na jednom místě, linie se nehýbaly a několik českých vojáků si našlo dobrodružný způsob krácení času. Měli vytvořené průchody pod zátarasy, jimiž v noci procházeli na druhou stranu, kamarádili s ruskými vojáky, hráli s nimi karty, vyměňovali si tabák a šnaps. A přitom se jim ve dne mnohokrát přihodilo, že proti sobě nesmlouvavě válčili. Pan V. se tak jednou při útoku na bodáky střetl tváří v tvář s ruským vojákem, s nímž předtím v noci hrál karetní partii. Podívali se na sebe a oba padli na zem, jakoby byli mrtví. Počkali do tmy a odplazili se každý zpátky do svého postavení.
Blížily se Vánoce a vojáci na rakouské straně očekávali, že na chvíli zavládne příměří. Velení ale namísto toho nařídilo nesmyslný útok o svátcích. To byl zlomový moment, který vedl několik českých vojáků k tomu, že po obvyklé noční partii zůstali u Rusů a nechali se zajmout. Pan V. se potom dostal do služby k sedlákovi, kde jej přijali neuvěřitelně dobře. Byla to hluboce věřící rodina ctící dávné tradice. Chovali se k zajatci jakoby byl jejich syn. Celý život vzpomínal na jejich přátelství a dobré zacházení. Žel, už nikdy potom jim nebylo dáno znovu se setkat. Pan V. se po nějaké době přihlásil do České družiny na Rusi a nakonec se po dlouhém strastiplném putování s československými legiemi dostal na Dálný Východ a koncem roku 1920 dorazil domů. Velmi podobně jako v prvním příběhu: jako oplakaný syn ztracený ve válce, nezvěstný a vlastně už nikým neočekávaný.
 

Tohle jsou jenom střípky,
jsem si jistý, že takových příběhů byla velká řada a každý z nich byl svým způsobem podobný ostatním a něčím zcela ojedinělý a neopakovatelný. Vzpomenu třeba vyprávění Zdeňka Štěpánka z jeho knihy "Za divadlem kolem světa"

.......

.......