To je ale strašně fajn, že se zvednou důchody

"Lidé nechtějí svobodu. Chtějí sociální jistoty a hlavně peníze na ruku" (Volně cituji slova politika ze sousední, spřátelené země, který svůj politický směr definuje jako sociálně demokratický. No comment).

Panem Babišem ohlášené zvedání důchodů je jistě dobré a správné. Třeba už jenom proto, aby se zmírnilo rozevírání nůžek mezi narůstajícími mzdami a dosud stále podhodnocenými důchody. Mohli bychom tedy zatleskat (a jede se spokojeně dál).
...................................................................................................................................
Ale v čem ve skutečnosti spočívají sociální jistoty? Aspoň několik podmínek bych rád vyzvedl.
1/ Vzájemná propojenost mravního základu společnosti, právních jistot, lidských práv a sociálních jistot. Jedno je oporou druhého. Jen svobodná společnost, která respektuje základní mravní řád a opírá se o platnost a vymahatelnost práva ve stejné míře pro všechny, je garantem sociálních jistot. Například, jaké sociální jistoty mají obyčejní lidé, když je vlastní země a její právní řád nechrání před zvůlí exekutorů? Když to mnohdy vzbuzuje podezření, že velcí dlužníci zůstanou nepostižitelní a nedotknutelní, zatímco na drobné dlužníky si exekutor vydřidušsky došlápne a k vymáhané částce ve výši několika stovek si připočte "odměnu pro sebe" ve výši patnácti tisíc? K naprosto základním sociálním jistotám patří dobře fungující právní stát a spolehlivé, pevné demokratické instituce. Od nich se odvíjí stabilita země a důvěra občanů.
Málem bych přitom zapomněl, jak důležitým ukazatelem funkčnosti právního státu a zároveň zdrojem sociálních jistot je co nejnižší míra korupčnosti. Země, jejíž statky, finanční a přírodní zdroje se nedrancují (či netunelují) skýtá ze své podstaty mnohem vyšší sociální jistoty.
2/ Svoboda. Bez svobody neexistuje ani záruka základních občanských jistot. Nesvobodný svět žije v paranoidní hysterii. Hordy nepřátel číhají doma i v zahraničí, proto takzvaně "musíme" neustále vést své studené, horké a hybridní války. Jenže když si v takovém režimu člověk není jistý ani vlastním žitím, tak jaképak sociální jistoty?
3/ Vzdělání a zodpovědné občanství. Jistoty společnosti jako takové (včetně sociálních jistot) přirozeně souvisí s mírou vzdělanosti obyvatel. Pseudosociální politika á la "peníze do ruky" v žádném případě nenahradí vzdělanost. Je to přesně naopak, vzdělaní lidé jsou jednak více odolní vůči pádu do dluhových pastí, ale především jsou těmi, kdo svými aktivitami státu více přispívají, než by od něj trvale cosi očekávali s nataženou rukou.
Skutečná sociální politika musí být provázena neustálou péčí o vzdělanost. A přitom péče o vzdělanost, i když si vyžaduje také peníze, nespočívá až tolik na změnách peněžních toků jako mnohem více na změně myšlení.
Dlouhodobě nemám z chování našich politiků vůbec pocit, že by nějak příliš stáli o vzdělané, dobře lidsky formované a rozhleděné občany. Nezbavím se dojmu, že systém "telenovela, hypermarket, dávky a zadluženost" je zde po léta cíleně vytvářen a udržován. Bohužel, je to systém, který vede k nesvobodě a je brutálně antisociální. Nebuduje společnost, ale rozkládá ji.
4/ Svobodný svět s garancemi dodržování mezinárodního práva. Skutečnost, že patříme do společenství svobodných zemí, zejména v podobě členství v mezinárodních seskupeních, je zdrojem našeho bezpečí, stability poměrů a prakticky všech základních lidských jistot.
Vždyť i současný ekonomický růst (který mimo jiné také umožňuje zvedání důchodů) je možný právě díky našemu členství v Evropské unii. Díky svobodě podnikání, pohybu lidí a zboží ve velkém sdíleném prostoru.
Jako součást většího celku, při koordinovaném a solidárním počínání, máme podstatně větší šanci čelit současným problémům. Dokonce to ani neznamená nutnost stále se čemusi bránit jako "hrozbám". Máme možnost dělat něco mnohem smysluplnějšího. Jít výzvám dnešní doby vstříc.  Žádné historické období nepřeje ustrašeným zápecníkům. V něčem se dnešek podobá době velkých mořeplaveckých výprav. Ty evropské země, které se s odvahou pustily do objevných cest,  určitě něco riskovaly, ale mnohem více získaly.
.......................................................................................................................................
Musím se v závěru vrátit k obsahu prvního odstavce. Svobodný svět a žádné z jeho jistot nemohou existovat bez mravního základu, který jsme si sami nevymysleli: Je štafetou, z generace na generaci předávaným pokladem židovsko-křesťanské kultury a duchovnosti. Bez něj by neexistovala Evropa v dnešní podobě. Evropská unie je dědictvím dávné myšlenky jednoty křesťanských národů. Touto myšlenkou se v desátém století zabývali při vzájemných rozhovorech Gerbert z Aurillacu (papež Silvestr II.), císař Otto III. a Slavníkovec Vojtěch. Stejná myšlenka se v evropské historii opakovaně vracela. Oživili ji po druhé světové válce i "otcové zakladatelé" nového mírového soužití v Evropě: Maurice Schumann, Konrad Adenauer a Alcide de Gasperi.
Marně bychom se dnes bránili jakémukoliv ohrožení z vnějšku, marně bychom se dušovali ochranou "naší křesťanské Evropy", kdybychom přitom neudržovali v plné síle stále stejný životadárný kořen. Stále tutéž myšlenku. Bez evropského duchovního, morálního a kulturního dědictví by byla prázdná a marná i ta slíbená pětistovka k důchodu.