Temné světlé zítřky

Soudruzi měli bezpočet nepřátel, "třídního nepřítele", "ideologického nepřítele", "vnitřního nepřítele" a "vnějšího nepřítele", "nepřátelské diverzní centrály" atd. Z takového zavilého obklíčení museli úplně šílet

-

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A taky to tak vypadalo, psotník chytal komunisty pravidelně. Mnozí si asi pamatujeme harašení zbraněmi, hřímání o bdělosti a nutnosti zbrojit, o nezbytnosti vést ideologickou válku a trvale bojovat za likvidaci nepřátel. Učiněná paranoia.
V době míru se za "válčilo za mír" například podporou a vyzbrojováním teroristů.

 
Stát ovládnutý komunisty setrvale válčí proti vlastnímu obyvatelstvu.
Základním stavem mysli komunistů je válka: Permanentní revoluce je pro ně jakýmsi "džihádem". Proto je komunistický režim trvale ve válečném stavu. Také dělnická třída, v jejímž jménu se celá ta "svatá válka" údajně vede, se stává vězněm a otrokem. Nejděsivějším příkladem, odhalujícím skutečný přístup komunistů k člověku, byly miliony lidí držených na otrocké práci v gulazích. 
Lágr je tím pravým, zcela demaskovaným vztahem komunistů k lidské práci a k pracujícím lidem.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Válečný komunizmus, který nastolili v Rusku bolševici, přivedl zemi za krátkou dobu k totálnímu vyčerpání. Důsledkem státního teroru, rekvirování prostředků nezbytných k obživě a následného hladomoru bylo kolem osmi milionů obětí. Dopady válečného komunizmu byly natolik fatální, že se nakonec sami bolševici museli zarazit a svůj způsob vládnutí zmírnit aspoň na pár let (tzv. NEP). Jakmile si lidé nepatrně vydechli a chod země se začal obnovovat, nastoupil stalinský teror. Monstrprocesy, justiční vraždy, popravy bez soudu na pouhý na administrativní příkaz, uměle vyprovokované hladomory, masové vyvražďování vězňů a následné plnění lágrů dalšími nešťastnými obětmi.
V několika vlnách proběhlo násilné stěhování statisíců lidí z rodné země či domovské oblasti kamkoliv za Ural, na Sibiř, do Kazachstánu, atd. Principem bylo nenechat nikoho ani vteřinu vydechnout a držet všechny v přímém nebo potenciálním ohrožení života. Celá země fungovala jako jedno obrovské vězení. Obyvatelé byli drženi uvnitř jako vězňové a rukojmí. Kdo chtěl uniknout, byt zastřelen na útěku. Jakoby to byl mukl bez lidských práv,
Pokud by někdo jaksi za žádnou cenu "nechtěl věřit", že to tak bylo, prosím, ať si přečte aspoň Solženicynovy knihy a studii Ann Elisabeth Appelbaumové GULAG. Či ať si najde příběh Věry Sosnarové v knize Krvavé jahody.
Počet obětí "vnitřní války" vedené režimem Sovětského svazu proti vlastním lidem ani nelze přesně zjistit, mnohé se tají a dokumenty se stále likvidují. Celkový počet obětí všech komunistických režimů ve světě se odhaduje až na sto milionů.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zastavím se ještě na chvíli u jugoslávského socializmu, který mívá navenek trošičku přívětivější pověst. Titův režim se při svém nástupu uvedl vražděním ideových a politických odpůrců a masakry civilního obyvatelstva.
A pak je tu jeden z příběhů pro komunistické režimy svojí podstatou typických: Na poloostrově u přístavu v Makarské stál nad srázem obráceným k moři starobylý kamenný kostelík svatého Petra. V roce 1962 byl poničen zemětřesením. Za normálních okolností by došlo brzy k jeho opravě. Ale totalitní vláda rozhodla jinak. Podle vyprávění pamětníků byli obyvatelé města pod hlavněmi zbraní donuceni rozebrat na Velký pátek zbytky stavby kostela a svrhnout pradávné, opracované kamenné kvádry z útesu do moře.
Znovupostavení kostela bylo možné až poté, co vláda komunistů definitivně skončila.
Nějak jsem přitom zavzpomínal na moravské Hustopeče, kde nechal komunistický režim po válce chátrat (původem gotický) kostel sv. Václava. Stalo se tak i přesto, že se za jeho záchranu zasazoval například také V. V. Štech. Byly naprosto ignorovány nezbytné opravy, až se nakonec zřítila věž (v roce 1961). Přes protesty občanů a jejich podpisovou akci a vzdor odborným památkovým stanoviskům byl neporušený gotický presbytář v roce 1962 odstřelen a místo, kde kostel původně stál, bylo srovnáno se zemí. 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Znič národu kulturu a zmocníš se jeho duše"

Příběh o tom, jak byli občané donuceni vlastnoručně svrhnout kvádry kostela do moře, natož zcela cynicky na Velký Pátek, je obrazem stále stejného faktu: Válka komunistických režimů proti vlastnímu obyvatelstvu je provázena kulturní a morální genocidou. (Vyprávět by mohly zbořené kláštery v Tibetu a tragický konec mnichů, kteří v nich žili). Nezapomenutelným symbolickým obrazem zůstane scéna z filmu Pokání (dílo gruzínského režiséra Tengize Abuladzeho,1984), v níž byl vyhozen do povětří velký pravoslavný chrám a v jeho troskách byl pohřben člověk, který se snažil zboření zabránit.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Existují hluboké zákonitosti, které nelze porušit bez následků. Dozvuky více než čtyřicetileté morální a kulturní devastace se v naší společnosti táhnou dodnes. Také proto čelíme vážnému nebezpečí, když dovolujeme návrat k moci komunistům, kteří se nezměnili a nad ničím ze svých skutků neprojevili faktickou lítost. Naopak, komunisté a jejich bývalí i současní "ochotní pomocníci" bagatelizují zločiny komunistické minulosti, omlouvají komunistický režim a jeho ideologii a dokonce zlehčují a málem už začínají popírat i agresi proti naší zemi v roce 1968! Podle nich to prý ani nebyla agrese, ale jen plnění smluvních závazků a naplňování naší ústavy. Nevěřil bych, že se jednou takové nestoudnosti a nehoráznosti naše společnost znovu dožije,,,
 

.......