Měl stranický úkol obrátit svého bratra na komunistickou víru

Bůh nehledí na vnějškové škatulky. Hledí do srdce. Byl jsi napoleonský oficír? Ta slupka sama o sobě nemá až tak velkou váhu. Důležité je, zda ses choval jako člověk.

...
Setkal jsem se v životě s mnoha lidmi, to je naprosto běžná věc. Pokud se občas přihodilo i to, že jsem měl možnost seznámit se malinko blíže s jejich osudy, zapamatoval jsem si je. Hluboce mě to vždy zajímalo.

Byli dva bratři. Oba se za války zúčastnili odboje proti nacistům, což na ně mělo rozdílný účinek. Jeden se stal komunistou. Do značné míry to lze chápat, protože zlo nacizmu bylo strašné a na konci války se komunistická říše SSSR, díky vítěznému tažení prosti nacizmu, mohla opravdu někomu zdát jako "učiněné dobro". 
Druhý bratr zůstal za války i po válce věřícím a ve své víře se ještě více upevnil.

Jak běžel čas, oba bratři měli své rodiny, děti... Ale jeden z nich jaksi neměl stání. Dostal od svých soudruhů stranický úkol přesvědčit bráchu, aby vstoupil ke komunistům. Byly z toho vášnivé hádky. První to vyhnal na ostří nože, chtěl se vsadit, že on vychová děti dle svého komunistického přesvědčení stejně dobře, nebo dokonce ještě lépe, než ten druhý v souladu se svojí vírou. Druhý bratr sázku rázně odmítl. S poukazem na to, že takto pokoušet Boha není dobré.
Osobně se domnívám, že tragedií prvního bratra bylo, že na té sázce trval. Přihodily se totiž později právě v jeho rodině bolestné věci a dvě z jeho dětí zemřely. Každé v jinou dobu, obě však za smutných, tragických okolností. Nad tím vyslovuji hlubokou lítost. Kéžby se to nikdy nestalo!
Byl to člověk, který měl v sobě zvláštní tvrdohlavou věrnost a silný charakter. Nemohl dělat žádnou větší kariéru kvůli "kádrové skvrně" bratra, který zůstal věřícím. A nemohl ji dělat ani kvůli své přímé povaze. Vydržel u svého přesvědčení po celý život a domnívám se, že patřil k těm, kdo neubližovali jiným a snažili se dělat dobré věci. Dožil se vysokého věku, o řadu let přežil všechny své sourozence. Umíral doma, ve věrné, laskavé a nesmírně obětavé péči své ženy. Krátce před smrtí ji požádal, aby všem přátelům a příbuzným sdělila jeho prosbu o odpuštění. Pro mne je to člověk s velkým srdcem.

...

...

Tak jako všude jinde, i mezi komunisty byla široká škála charakterů. Počínaje od skutečných zrůd a sadistů z 50. let, či od lidi komunizmu zaslepeně věřících a tudíž bez vlastního svědomí, anebo od slizkých kariéristů, kterým vůbec nešlo o ideje. Až k lidem relativně slušným, kteří se snažili neubližovat. Anebo až k těm, kdo chtěli dělat něco dobrého a ušlechtilého, i když přitom nesli viditelnou vnitřní bolest. Nesmí se přitom všem zapomenout na faustovskou tragedii lidí, kteří v mládi komunizmu uvěřili a podporovali jeho režim snad ve víře, že z toho nakonec vzejde něco dobrého. Aby potom sami za pár let skončili na popravišti. Jako například Rudolf Margolius, který vstoupil do KSČ v prosinci 1945 v očekávání, že nový režim navždy zamezí opakování strašlivé zkušenosti s nacizmem a jeho koncentračními tábory. Zůstal řadovým členem strany až do svého zatčení. Popraven byl v prosinci 1952, v souvislosti s monstrprocesem se Slánským.
Vnímám také, že od srpna 1968 už nikdo rozumně a slušně uvažující nemohl předstírat, že by na tom systému mohlo být "přeci jenom cosi dobrého". Kdo v naší zemi i po roce 1968 zůstal členem KSČ, musel tak činit s velkou černou dírou uvnitř sebe, něco v sobě musel zadupat a zapřít. Nemohl předstírat, že neví o tom, že komunističtí dinosauři z údajně bratrské země k nám vtrhli s málem půlmilionem vojáků a vraždili naše občany na náměstích.
Tam se lámal chléb: lidé s kouskem svědomí a slušnosti po roce 1968 buď od komunistů odcházeli, anebo šli s nimi dál a vnitřně velmi trpěli.

...
Nesoudím ani neomlouvám, zapisuji svá pozorování. Mít vyhraněný názor na události nerovná se odsouzení lidí, kteří je na vlastní kůži zažili. 

Stejně tak prosím případné účastníky diskuse, aby zbrkle nesoudili. Aby se také zdrželi nadávek, ať na tu či onu stranu. Naše společná minulost nás nesmí rozdělovat na vzájemně nevražící tábory. Bude potřebné dojít jednoho dne k usmíření. A je přitom pravdou, že k usmíření nás nejvíce přibližují lidé, kteří uměli vyslovit prosbu o odpuštění. A stejně tak přispívají k usmíření ti, kdo sami odpouštějí "na bianco šek", aniž by si od jiných jejich prosby o odpuštění vynucovali.
...

...