Byla jednou jedna maminka (vánoční příběh)

A ta maminka, když byla ještě mladé děvče, zažila válku a za války hlad, bombardování a mnoho strádání.

Potravinové příděly byly bídné, rodina musela vystačit s absolutním minimem, hlavním jídlem byla většinou jen zapražená polívka z loje, mouky, vody a špetky soli. A ona z podvýživy a válečných útrap těžce onemocněla, po válce byla v sanatoriu, léky na tu nemoc nebyly, ale nějakým zázrakem se uzdravila a pár let poté se vdala. Chvíli ještě chodila na vysokou školu, ale nejdříve vyhodili jejího profesora jako buržoazně dekadentního škůdce lidu a potom nastala čistka mezi studenty. Takže vylítla.

A pak měla syna a ten, když měl asi pět let, onemocněl. Nevědělo se, co bude... A ona se k němu silně přivinula, jakoby mu chtěla dát něco se své životní síly, jíž měla beztak málo... Syn se uzdravil, ale sama vydala příliš a znovu onemocněla. A pak se zase vzchopila. Nikdo netuší, odkud berou křehké maminky tolik síly.
O deset let později ten její kluk ležel v nemocnici v silných horečkách a polovědomí kdesi daleko v malém městečku na severu, pod horami. Doktoři si nevěděli rady, léky nezabíraly, a tak napsali rodině domů, že je to vážné, kluk asi umírá. Maminka sedla do vlaku, jela celý den od rána do večera, spoje byly mizerné, mezi přestupy velké časové prodlevy, a tak ještě zkoušela jet dál autobusem a v lednové noci zůstala na konečné, ani pořádně nevěděla kde je a další autobus měl jet až ráno. Šofér, který ji na konečnou dovezl, pochopil, že něco není v pořádku, tak se ještě vrátil, zeptal se jí, kam jede a když mu řekla, že za synem do nemocnice, bylo mu jí líto a vzal ji k sobě domů. S manželkou se o ni postarali, nechali ji přenocovat, dokonce jí vnutili nějaké peníze, aby měla rezervu a jistotu. Na druhý den dopoledne dorazila k cíli cesty a našla syna v té nemocnici. Byl to hloupý mladý kluk, ani netušil, jak je jeho stav vážný, ale cosi se stalo, nikdo neví co, doktoři nad tím kroutili hlavou, protože on se začal uzdravovat...
Ta maminka měla víc dětí, s každým si užila své, ani se to všechno vypsat nedá a taky trápení s manželem, který nečekaně zemřel., když ještě ti nejmladší studovali... Ale ona se vždy znovu vzchopila. A je pravda, že jak čas běžel a jí přibývaly roky, děti jí s každým novým obdobím žití stále více pomáhaly.
Ve věku přes devadesát byla stále čiperná, kreslila obrazy, četla filozofické a teologické knihy a vyznala se v nich tak, že jen sotva kdo jí v povídání o nich stačil.
Blížily se Vánoce a najednou, skoro ze dne na den začala odcházet a stalo se nějak, že všichni její blízcí byli kolem ní. Jen ten její kluk, první syn... ten byl kdesi daleko. A ona čekala. Kluk spěchal, podařilo se mu z té dálky přijet, byli tam opravdu všichni, seděl u ní, držel ji za ruku, byl potichu, neschopný hlesnout, něco jí jenom ve svém nitru šeptal a ona se na něj dívala a on se jí díval do očí. Měla je vzdor stáří, nemoci, slabosti a umírání neuvěřitelně mladé, ničím nezasažené a jasné, mluvit nemohla, ale hleděla pevně a pokojně. A ten kluk asi už nikdy nezapomene, že jí v té úplně poslední chvíli zářila v očích hvězda.  
......
......