Bratříček nevzlykal

Kdepak u bratříčka takový útlocit. Nasedl do tanku a důkladně si po nás rajtoval více než dvacet let.

Zda bratříček vůbec měl jaký útlocit a jestli nad něčím vzlykal, tak snad jen nad svým zhrzeneným spasitelstvím. Z hluboké uraženosti nad tím, že jsme mu za jeho "bratrskou pomoc" nelíbali ruce, neklaněli se až k zemi a dokonce jsme se s donebevolající nevděčností opovážili nazvat ho okupantem.

"Proti ztrátě paměti" je název webové stránky, z níž také pochází jedna z reprodukcí v tomto blogu. Nesmíme ztrácet paměť. Je strašlivé, když jakási soudružka (členka strany, která se evidentně nerozešla s minulostí a dál se chová jako kolaborantská pátá kolona) klidně dnes beztrestně vypráví, že nešlo o žádnou okupaci, ale o internacionální pomoc. Tak jistě, pohlaváři z pěti údajně bratrských zemí si navzájem internacionálně pomohli přepadnout Československo, že ano, velevzácná soudružko.

25. srpna 1968 se v ruské společnosti našlo několik lidí, kteří se odvážili dát veřejně najevo svůj nesouhlas s okupací Československa. Věděli, že riskují život a že si své počínání krutě odtrpí a přesto šli na Rudé náměstí protestovat. Byli okamžitě rozprášeni a "zadupáni do země". Bratříček nevzlykal: posílal do lágrů a zavíral do psychiatrických léčeben.
Systematicky byl lámán také odpor lidí v naší zemi. Nastala doba abnormalizace, jíž se zvrhle říkalo "normalizace". Bohužel, druhá vlna v současnosti vesele pokračuje v masivním vysílání normalizačních seriálů a estrád na prvním kanálu ČT. Zvěst o tom, jaká to byla pohodová doba, jací fajn lidičkové v ní žili a utvářeli ji, se nám tak pěkně znovu nalévá do hlavy.
Paměť určitě ztrácet nemáme a nesmíme, ale na druhou stranu nemůžeme žít jen minulostí. Ještě stále nemáme dědictví komunistických režimů úplně za sebou a je třeba se od něj rázně odpoutat. Najít nové cesty pokojného, mírového soužití ve svobodě a vzájemné úctě. V pevně založené občanské společnosti, v respektování lidské osoby a všech jejích práv a v nezpochybnitelném dodržování mezinárodního práva. Nic z toho není automatické a nejde jen tak samo od sebe. Znovu budou potřební odvážní lidé se svědomím, silným etosem a ideály. Lidé ochotní obětovat se. Takoví, jako těch osm statečných z Rudého náměstí ze srpna 1968.