Boľšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki

Spasi Bog - tento původní význam ruského poděkování mi vytanul na mysli vícekrát. Rok 1968 znamenal pro Československo mimořádně hrubou a brutální agresi. Skutečnou okupaci. 

Ocituji aspoň prezidenta Jelcina (z roku 1993): „Vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí."  cit. wikipedia

Slovo "zachvatčik" je dokonale výmluvné. Princip zákeřného uchvácení cizích území a zotročování národů (genocida, přesidlování, ničení národní kultury, ponížení a zbídačení), je typický pro všechna totalitní impéria. Bylo to charakteristické také pro Stalinovo totalitní impérium a stejně tak pro brežněvovské neostalinisty, kteří se dostali k moci po odstavení Chruščova. Oni si už zažili děs z uvolňování poměrů v Sovětském svazu po Stalinově smrti. Proto měli takový strach z Pražského jara, proto tak zuřivě proti němu zasáhli! 

Hrubost a brutalita se projevila od počátku ve střelbě do lidí a do obydlených domů, v nichž umírali lidé zasaženi střepinami granátů a také v důsledku požárů. Obludná byla masa nasazeného vojska a zbraní. Uvádí se až 6.300 tanků a více než 400.000 vojáků. Za našimi hranicemi byly připraveny další divize pro případ, že by se útok zkomplikoval odporem na československém území. Vojáků připravených k agresi bylo podle některých údajů až 750.000. Z nich zhruba 300.000 čekalo mimo naše území jako záloha pro případ, že by se někde objevil odpor.
Zajímavé fotografie ze srpna 1968 najdete zde 
Někdo by snad mohl cynicky namítnout, že počet obětí (137) od srpna do prosince 1968 byl "relativně malý". Nic to ale nezmění na faktu, že agresor střílel do bezbranných civilistů. Terorizování obyvatelstva nelze za žádných okolností přelakovat na jakousi "mírumilovnou" pomoc dané zemi. V mnoha městech jsme se také museli po dlouhá desetiletí dívat na fasády domů poseté střelami. Na Národním muzeu v Praze ty hanebné rány zmizely až teď, jen před několika málo lety.
 
Střelba na Národní muzeum dosvědčuje, že jedním z cílů invaze bylo pošlapání národa a jeho základních symbolů.  
Podobný symbolický význam měly rozstřílené fasády kostelů v Bratislavě. Šlo o to ukázat, že okupanti se nebudou štítit ničeho. ("Znič národu jeho kulturu a zmocníš se jeho duše" - tuším, že tuto metodu vlády nad porobenými národy vymyslel Lenin)
Je tu však ještě jedna velmi smutná skutečnost a svědectví o tom, že okupantům v roce 1968 o žádné skutečné přátelství nešlo. Kdosi půlkou huby hlásá, že je váš přítel a přijel vám na pomoc. A zároveň vás druhou půlkou huby ďábelsky pomluví u svých obyvatel doma. Že prý u nás byla ozbrojená kontrarevoluce, že jsme údajně my stříleli na jejich nevinné, přátelské vojáky a spoustu jich pozabíjeli. Naši okupanti doma u obyvatel své vlastní země zaseli bolest a zlobu namířenou proti nám, roztrpčenost a nepřátelství. V totálním rozporu s rétorikou o přátelství! Nic zrůdnějšího a zvrácenějšího si ve vztazích mezi národy ani snad nelze představit.
Bohužel, nelze si nevšimnout velice podobnou "metodiku" v současném přístupu Ruska vůči Ukrajině. Nestačí anexe Krymu a (momentálně poněkud zmražený) válečný konflikt ve východních částech Ukrajiny. Musí to být provázeno takzvanou "racionalizací", že prý Ukrajinci jsou údajné "fašisté, benderovci", atd. 
Je to takový jednoduchý "zázrak". Stačí oběť pošpinit - čím ohavněji, tím lépe! A pak už si agresor může sám namlouvat, že není agresorem ale stoupencem Dobra, jehož svatým úkolem je vymýtit Zlo - (československou "kontrarevoluci", ukrajinské "fašisty", a tak dále, až do aleluja).

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Uzurpátor nepotřebuje důstojné a svobodné přátele mezi menšími národy ve svém okolí. On "potřebuje" podupané a ponížené vazaly, jimiž ve skutečnosti pohrdá. Smutně proslavený Brežněvův polibek nebyl ničím přátelským, byl to naprosto viditelný obraz znásilnění. Brežněv se choval jako pán nad životem a smrtí svých vazalů a tohle čpělo na hony i z jeho polibků.
Těžce vyzbrojené vojenské jednotky přebývající na našem území proti vůli obyvatel více než dvacet let, to byli jednoduše okupanti a nic jiného. Nijak jinak to nazvat nelze. Chovali se u nás jako cizinci, uzavírali se do svých kasáren a vojenských prostor. Jejich trvalý počet mezi lety 1969 až 1990 se odhaduje na 150.000. Ve vnímání našich lidí - v naprosté většině - to byla cizí, okupační nepřátelská moc.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Prosím, prohlédněte si fotografii ze srpna 1968. Je na ní bezcitná tvář okupačního vojáka, jako z kamene, jakoby snad ani nešlo o lidskou bytost. Odkaz zde: https://cdn.i0.cz/public-data/78/54/b0b52326317eb6931b0ba436ce0b_w1197_h875_gf2a58582600b11e8aea8ac1f6b220ee8.jpg?hash=46caf86e92738d130a653291a59b35a8

Přidám citaci článku "Chodník se zbarvil do ruda:"
 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Díky Bohu, že nakonec odešli! "Nikdo neplakal, nikdo nelitoval, nikomu nescházelo poroučení" (cit. z písně Karla Kryla Pieta). Soustředěné, cílevědomé úsilí Michaela Kocába po roce 1989 se ukázalo jako velice prozřetelné. Nebylo co otálet a jakkoliv oddalovat odchod okupačních vojsk. 

 
______________________________________________________________________
Pokud by však dodnes u "našich bratří" kdesi přetrvávalo přesvědčení, že to žádná okupace nebyla, že nám ušlechtile pomohli a zajistili nám "mír na dvacet let", tak by to bylo hodně varovné. Tím spíše, kdyby snad podobné názory vzkvétaly v ruské armádě. 
Závěrem:
Co jsem napsal, je věcí paměti, již nelze znevažovat a překrucovat. Ale nechovám žádnou nenávist. Nikdy jsem netvrdil a nikdy nebudu tvrdit paušálně, že by všichni, kdo se k nám tehdy přihnali, byli do posledního človíčka "zlými okupanty". Obyčejní vojáci k nám byli nahnáni svým vlastním zločinným komunistickým režimem. Také oni byli obětmi mocenského soukolí. Kdo z nich by zapochyboval a odmítl se invaze k nám zúčastnit, čekala ho okamžitá smrt.
Nezapomenu na obraz mladého ruského vojáka, který si u stojící tankové kolony hrál s několika kluky od nás, kteří se s naivitou a okouzlením přiběhli podívat "na tanky a vojáčky". Ruský kluk byl jen o pár let starší od těch našich. Hrál si s nimi radostně, s nevinným dětským úsměvem ve tváři.
Ani tehdy nebyli všichni Rusové jen zlí, to by rozhodně nebyla pravda! 
Oni nejsou všichni zlí ani dnes a věřím, že velká většina z nich jsou lidé dobří, srdeční, obětaví, pohostinní a přátelští, silně věřící, mají hlubokou duši, milují poezii, hudbu, výtvarné umění. 
Jenomže uvěřitelná, přátelsky podaná ruka na vyšších oficiálních úrovních jaksi není nikde vidět. Z té strany je to znovu a stále propaganda, hybridní válka, lživé weby, rozeštvávající internetoví trolové a harašení zbraněmi.
Svět ale mnohem spíše potřebuje a čeká, aby se jejich skutečné přátelské, dobré vlastnosti - ba dokonce i srdečnost, dobropřejnost a mírumilovnost! - už jednou konečně projevily.
 

......

Spasi vas Bog, milí bratři! Jsme malá země, ale možná existujeme dodnes na mapě především díky tomu, že milujeme svoji svobodu. Můžeme být vašimi přáteli, to určitě, ale přítelem v pravém slova smyslu může být jen ten, jehož svoboda a svrchovanost je plně respektována.

.......

.......