Básníci a doba, která jednou dozraje k usmíření

Zavzpomínal jsem, kolik českých básníků bylo v padesátých letech ve vězení a jak strašlivě vysoké tresty dostali. Tito lidé křehké duše byli při výsleších mučeni, aby se přiznali k tomu, co neudělali. 

...

Motto: "Dám popravit dva spisovatele a dvěstě dalších bude psát jak chci" (Alfred Jarry, Král Ubu)

Co je to za zrůdný režim, který odsoudí básníky k drastickým trestům, aby je umlčel?
Seznam je smutným svědectvím: Jen namátkou Bohuslav Reynek, Zdeněk Rotrekl, Václav Renč, Jan Zahradníček, Jiří Hejda, Josef Knap anebo téměř opomíjený Stanislav Kosík, velmi citlivý, avšak odbojný a vzdorující básník, jehož ten bytostně zlý a neslitovný režim nepustil ani na amnestii v roce 1960. 
"Maminko, dvacátý měsíc sám
uprostřed holých chladných stěn
jak často na Tě vzpomínám
však věř mi, že nejsem nešťasten.
Věř, někdy se chce tak hrozně moc
rozlétnouti se domů zpět,
tehdy, Ty mamko, přicházíš na pomoc
odpusť mi, co musíš vytrpět.
Celý rok trháš kalendář
ptala ses smutně, kde je Tvůj syn
já vidím stále Tvých očí zář
a pevný jsem – tu nikdy neprosím.
Rok těžkých dlouhých výslechů
co slyším denně hrubých vět
svá dětská léta beru si v útěchu
jak Ty jsi dovedla pohádky vyprávět!
Jak Ty jsi uměla polibek dát
kolik probděla nocí a dní
kdybys dnes dovedla krutý čas popohnat
víš, jak je dlouhé bdít, nežli se rozední?
Víš, mami, dal jsem rád sílu dvaceti let
by všichni kolem mne svobodně mohli žít
a kdyby proti byl snad celý svět
svou víru velikou vždy toto budu chtít.
Maminko, dvacátý měsíc sám
uprostřed holých chladných stěn
každý den pozdrav Ti posílám
a věř mi, věř, že nejsem nešťasten!"
(Stanislav Kosík, verše z vězení)

___________________________________________
"Ta noc plná kouzel. Spáč
nespěchá probrat se.

Tulipány, pivoňky čínské
a kosatce

jak dospělé dívky pod stromy

bosé v rose.

A jemu, a jemu po zemřelých

sestrách zastesklo se.

Neví – to ony? Neví – šeptaly

na shledanou?

Všechno mlčí, jen lilie voní

tam tou stranou.

Ze sna do sna spáč procítá".

Jan Zahradníček, z nalezeného vězeňského sešitu, který byl objeven až v roce 2016 v archivu věznice v Leopoldově 
(Publikaci "Leopoldovský sešit Jana Zahradníčka" vydala v roce 2017 Moravská zemská knihovna. Edice je v současné době, jak se zdá, rozebrána. Jde o mimořádný literární poklad.)

...

S láskou vzpomenu i svého kmotra, malíře a básníka, který byl bez skutečné viny ve vězení řadu let a přitom měl doma ženu s malými dětmi. Ve vězení byli také spisovatelé, například František Křelina. Další jména si jistě doplníte i sami... A do seznamu patří i lidé, kteří žili v exilu, už nikdy se domů nevrátili a zemřeli v dálavách:.. Jan Čep, František Listopad... Co je to za obludný režim, který si neváží těch nejcitlivějších ze svého středu a ničí jejich životy?

https://denikn.cz/171529/opustena-kaznice-na-cejlu-na-zdech-jsou-stale-napisy-vyskrabane-politickymi-vezni-z-50-let/(Také nemohu nezmínit aspoň ve zkratce skutečnost, že i za takzvané "normalizace" byli básníci a spisovatelé, filozofové a další citliví, tvůrčí lidé režimem perzekvovaní a věznění, například Ivan Martin Jirous pětkrát (!) Václav Havel  pětkrát (!) a filozof Jan Patočka byl nelidským výslechem utýrán k smrti

...

Závěr:
V diskusi u mého blogu o Janu Skácelovi napsal pan Pavlíček krásnou větu: "Vyznávám odpuštění, protože tím se též odpouštějící vymaňuje z nesnesitelné (a bohužel doživotní) role oběti." 
Se slovy pana Pavlíčka se plně ztotožňuji. Odpuštění a usmíření naše společnost potřebuje jako sůl. Všichni je potřebujeme. Vím, bude to ještě dlouhý a namáhavý proces, který se neobejde bez uznání vin a nesmí ho provázet vzteklé napadání těch, kdo zlo minulosti pravdivě pojmenovávají. Upozornil bych však na to, že pravdivost nemůže a nemá být neúprosná. Není úplná, pokud ji neprovází laskavá vlídnost a ochota k milosrdenství.
A když se poctivě zamyslíte, pak důvody k hledání usmíření najdete zcela jistě také v krásné a mimořádně silné básni Jana Skácela

...

Píseň o nejbližší vině
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj
A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

(Jan Skácel)

...