Popravdě nevím, je-li moudrost matkou odpuštění, nebo odpuštění matkou moudrosti - vím jen, že jedno bez druhého není možné. Marku

Karle, naprosto souhlasím. Řekl bych, že jako člověku hloupému a stokrát za den padajícímu mi nezbývá, než toužebně vzhlížet k Moudrosti a Milosrdenství (oboje s velkým "M") Z paměti mi matně vyskočila stopa jednoho ze Žalmů, musel jsem pak dohledat přesné znění

10 "Milosrdenství a věrnost se potkají,

políbí se spravedlnost a pokoj.

11 Věrnost vypučí ze země,

spravedlnost shlédne z nebe."

(ze závěru Žalmu 85)

10 Love and faithfulness meet together; righteousness and peace kiss each other.11 Faithfulness springs forth from the earth, and righteousness looks down from heaven.

Režim, který zavírá básníky, je hnusný. Ono se dá smířit s tím, kdo se smířit chce. Tady se obávám, že je k tomu ještě dlouhý kus cesty, Marku.

Tomáši, vnímám dvě důležité cesty. První cestou je vůle člověka být usmířen sám za sebe a v sobě bez ohledu na chování jiných. Lidé sami pevní a usmíření jsou oněmi "strůjci pokoje", dle výčtu blahoslavenství z evangelia. Přitom ale platí i Holanův verš, že co je bez chvění, není pevné.

Kdo se chvěje, dýchá, kdo se nechvěje, nedýchá a je duší strnulý, jako mrtvý. Tudíž člověk sám ze sebe nemá sílu být dosti pevným a usmířeným a nikdy to není definitivní stav. Člověk se chvěje vlastní slabostí, rezonuje, ví že není dokonalý a že proto nesmí soudit. Čím je pokornější, tím více je disponován k milosrdenství. Pevnost není v tvrdosti, je v milosrdenství. A milosrdenství není slabost (jak se často míní), protože jen člověk dostatečně pevný má k milosrdenství odvahu. Zní to jako šílený paradox, ale takhle to je.

Zároveň je tu nezbytná cesta vzájemné rovnosti ve vztazích. Dnes jsem poslouchal zajímavý rozhovor s biskupem Václavem Malým, který v jedné chvíli řekl jasně, že odpustit lze tomu, kdo o odpuštění požádá. To je srozumitelné, racionální stanovisko. Plné vzájemné usmíření je možné jen při vzájemně rovných vztazích. A to je ten dlouhý kus cesty, k jehož vyústění naše společnost ještě zdaleka nedošla.

Co napíšu dál není zpochybněním předchozího:

Zároveň Václav Malý řekl, že v době, kdy jej estébáci opakovaně věznili a týrali, pociťoval nenávist a musel to v sobě vyřešit, protože nechtěl v nenávisti zůstat. Myslím, že to vyřešil tak, jak píše pan Pavlíček (viz citace v textu blogu) Za sebe odpustil a tím se dostal nad věc, získal pokoj, vymanil se z postoje oběti.

Za sebe samotné potřebujeme žít ve stavu odpuštění i ̈vůči těm, kdo o odpuštění nepožádali. I přes vědomí, že to není plné usmíření z obou stran.

(Žijeme reálně ve světě, kde mnozí nikdy o odpuštění nepožádali a někteří dokonce vyznávají zásadu "nikdy se neomlouvat". A možná i sami máme někde něco zasutého, za což jsme se neomluvili a třeba už dnes ani není komu...)

Přeji hezký pozdní večer

Pondělní chvilka poezie .

Díky za ní.

Moc děkuji za zastavení, pane Horníku. Vybíral jsem verše, které mě oslovují a - sluníčkářsky řečeno - chytají za srdce. Krom toho jsou osobní příběhy tech vzácných, citlivých lidí samy o sobě nesmírně silné a o mnohém vypovídající.

Krásné básně, krásní lidé, děkuji za vzpomínku na ně... Odpuštění je ohromné téma - do našich "malých" životů i "velkých" dějin. Jednou jsem se ptala jedné řádové sestry, která sloužila na Ukrajině a v Kazachstánu, co dnes lidé nejvíc potřebují? Ona řekla: "V lidech tam je hodně bolesti a neodpuštěných věcí. Některé historické události v nich zanechaly hluboké stopy. Lidé nejvíc potřebují odpuštění - vzájemně mezi sebou i mezigeneračně." Její odpověď mě tenkrát dost překvapila, ale čím víc pozoruju cvrkot (nejen "tam"), tím víc jí dávám zapravdu...

V tom máte naprostou pravdu. Velmi podobné jsem zaznamenal z rozhovoru s knězem z Arménie, který říkal, že komunistický režim způsobil strašlivé šrámy na duši lidí a že bude potřebná téměř nekonečná, trpělivá práce na jejich léčení.

Děkuji za zastavení za krásná slova

... a ve čtvrtek jste v hodině děkuju

Radko, toho si moc, opravdu moc považuji. Mě ani nemusíte jmenovat, o moji maličkost nejde, ale ti skvělí básníci, ti stojí zato! Fascinuje mě, jak dokázal Jan Zahradníček ve vězení psát tak čisté, světlem prozářené verše, úplně odpoutané od temnoty, do níž byl násilně uvržen. Ale možná právě tím zachraňoval vlastní duši...

Komunisté byli primitivní barbaři a jejich činy a chování to potvrzují. S tím odpouštěním nevím, odpouštět by se, myslím, mělo jenom těm, kteří jsou schopni vyslovit omluvu a projevit lítost. To komunisté neumí.

Dík, za zastavení, paní Jandová, Souhlasím s Vámi, tahle věc je mimořádně těžká a zapeklitá. Velký problém spočívá v tom, že komunizmus je svého druhu spasitelským komplexem. A ti, kdo se ke "spasitelskému" komunistickému hnutí přidali, nepřipustí ani vinu ani zlo, k němuž přilnuli nebo k němu mlčeli. V životě jsem potkal jen jednoho jediného komunistu, který se omluvil a řekl, že své činy lituje. A pak spíše z doslechu vím o jednom člověku, který byl od mládí přesvědčeným komunistou a pak na smrtelné posteli vzkázal přes svoji manželku, že prosí všechny své příbuzné a přátele o odpuštění za to, čím byl a jak žil. To považuji za čestné. Věřím, že to nejsou ojedinělé případy, ale chápu, že ne každý k tomu má odvahu.

Bohužel ve veřejné diskusi bývají viditelní více ti, kdo ničeho nelitují, vysmívají se slušnosti a projevují se zlobou a agresivitou.

Přesto o odpuštění občas mluvím, je to šance a měla by se připomínat

Krásná vzpomínka i připomínka. Škoda, že verše se dnes už netěší takové oblibě jako za našich studentských let. A mám pocit, že to jsou nejen verše, ale tištěná literatura vůbec. Díky tedy, že si je alespoň někdo přečte na tomto ibloku.

Moc doufám,, že básně si najdou i za nových technologií své čtenáře. A přesto, není nad knihu v ruce, v níž můžete listovat, vnímat třeba i kvalitu papíru a pak si z ní doma doma i něco nahlas přečíst...

Krásně a pravdivě jste to napsal. Děkuji za připomenutí. Vždycky překvapí, kolik jich bylo...

Pane Pavlíčku, znovu děkuji za Vaše slova v nedávné diskusi a velice rád jsem je vyzvedl, protože si myslím, že jsou inspirací nejenom pro mne. Mou jí být i pro jiné, aspoň doufám.

Děkuji za připomenutí.

Také Vám děkuji, za zastavení a komentář. Stále si myslím, že mnoha z těch básníků stále hodně dlužíme. Nesměli být u nás vydáváni, jejich hlas byl často i po dlouhá desetiletí prakticky umlčen, jejich dílo bylo běžně nedostupné a nebyli ve školních osnovách... Že se vůbec našel v Leopoldově ztracený Zahradníčkův sešit s básněmi, byť až po 27 letech od pádu komunistického režimu, považuji za skutečný zázrak. Podobným zázrakem možná byl objev Toufarova deníku ukrytého a zapadlého prachem asi 40 let na půdě fary v Číhošti.

Moc pěkný článek. Hrubá síla holt neumí nic jiného, než kolem sebe tlouct. I do toho nejjemnějšího. Asi proto, že tomu nerozumí, jen tuší, že ji to přesahuje. A to nesnese.

Jiří, velmi dobře jste to vystihl. Komunisté cítí svoji slabost a vědí, že jejich strom do nebe neroste, proto tak zuřivě útočí na citlivé a slabé. Tak jako mlátili studenty na Národní třídě. Svědkové, kteří to zažili přímo tam na místě, mluví o jakémsi běsnícím vzteku.

Geniálně je vystižen ten stonásobný komunistický strach v textu novináře Františka Vaněčka. Ocitoval ho v diskusi pod mým předchozím blogem pan Josef Leiner