Žijeme ve Swiftově Anglii na počátku 18. století

Fungující, nestranná, zcela nezávislá a spravedlivá soudní moc je základním pilířem demokracie. Kde není taková soudní moc, nelze tam mluvit o demokratickém společenském systému.

K tomu dospěli duchovní otcové novodobé demokracie a nezávislou soudní moc postavili na roveň ostatních dvou na sobě nezávislých (v ideální situaci) a vzájemně se kontrolujících mocích zákonodárné a výkonné.    

Ideály jsou však zpravidla v reálné situaci velmi vzdálené jejich praktické realizaci.

Pohlédneme-li jen na fungování naší polistopadové demokracie, vidíme obraz demokracie velmi pokřivené. Pokřivené až tak, že si tento název nezasluhuje a je režimem nemorální a kořistnické nadvlády falešné „elity“ usurpátorů politické moci a rozkrádačů národního bohatství nad podmaněnou většinou lidu, jemuž by demokratická státní moc měla věrně sloužit. Zvůle vládnoucí oligarchie vládne ve všech „nezávislých“ složkách ústavních mocí a výjimkou tedy není ani moc soudní. Nekončící a rozmnožující se skandály ve státním zastupitelství, policii, soudech všech stupňů (souběžně se skandálním fungováním advokacie) udivují občany svojí drzostí a totální absencí profesionální cti. Není tedy divu, že se občané v této situaci politicky probouzejí, bouří a požaduji pád vlády a nastolení vlády lepší.

Již v minulosti jsem se věnoval kritice celé naší justice a naznačil směr, kterým by se měla reformovat tak, aby byla hodna názvu justice = spravedlnost. Pokud jsem měl příležitost o svých názorech diskutovat s profesionálními právníky, setkal jsem se s arogantním a přezíravým názorem, jich – akademicky fundovaných právníků, že mé názory jsou amatérské a odporující principům jejich (unifikované nabiflované) právní „vědy“. Při tom jim (našim malým českým JUDr-ům) nějak uniklo, že jejich akademické pozitivní (evropské kontinentální) právo má protipól v jiném, také akademickém právu přirozeném (anglosaském), které nejen já považuji za spravedlivější.     

Jako duševně nechátrající důchodce se věnuji studiu literatury a vracím se k autorům, ke kterým jsem se v aktivním věku nedostal, nebo takovým, které jsem v mladším věku přečetl rychle a povrchně a dostatečně jsem jim neporozuměl.

Jedním z nich je Jonathan Swift. Pamatoval jsem si jeho Gulliverovy cesty, ale jen jako pohádkové vyprávění. Letos, při pobytu s vnoučaty na chalupě v Českém Ráji jsem Gullivera vytáhl z knihovny, abych jim jako večerní pohádku přečetl Cestu do Liliputu. Tu vnoučata se zájmem vyslechla, ale já jsem potom pro sebe ve čtení pokračoval. A plně jsem si uvědomil, že to je geniální politická satira na poměry v Anglii na přelomu 17. a 18. století. Na Anglii rodícího se kapitalismu a na evropskou politiku té doby. Kritika je velmi nelítostná. Zejména v kapitole Cesta do země Hvajninimů. Pro ty, kdo Gulliverovy cesty nečetli: jedná se o zemi, kde vládnou ušlechtilí koně a kde nejodpornějším domácím dobytkem jsou Jahuové, fyzicky (i povahově) totožní s lidmi. Trosečník Gulliver podrobně seznamuje svého koňského pána s povahou lidí a společenských poměrů ve své zemi a srovnává povahu svých krajanů s povahou a chováním Jahuů. Přečtení celých Gulliverových cest mohu všem mým čtenářům doporučit. Zejména Cestu do země Hvajninimů, jako vysoce aktuálního politického pojednání o režimu kapitalismu 18. století, který u nás na konci 20. století nastartoval Václav Klaus a jak jej ve století 21. dále „zdárně“ rozvíjí režim premiéra Nečase.

Tento můj článek věnuji zvrhlé české justici, bohužel tak podobné justici Anglie na přelomu 17. a 18. Století a dovolím si v něm citovat několik pasáží z kapitol V a VI, popisujících „fungování“ tehdejšího anglického práva.

Gulliver:

Ujistil jsem Jeho Blahorodí (ušlechtilého koně – Hvajninima), že právo je věda, kterou jsem mnoho nepěstoval, až na to, že jsem zbůhdarma zaměstnával obhájce pro křivdy, jež se mi staly, že mu však vyhovím, seč budu.

Řekl jsem, že je u nás společnost mužů, vzdělávaných už od mládí v umění dokazovat slovy schválně znásobenými, že bílé je černé a černé bílé, podle toho, jak se jim zaplatí. Této společ­nosti otročí všechen ostatní lid. Tak na příklad mému sousedu se zachce mé krávy, i zjedná si právníka, aby dokázal, že má ode mne krávu dostat. Musím si pak zjednat jiného, aby obhájil mé právo, neboť je proti všem právním řádům, aby směl člověk mluvit sám za sebe. Nuže, v tom případě jsem já, řádný majitel, v dvojí velké nevýhodě. Předně, ježto můj právník je už téměř od kolébky vycvičen v hájení lži, octne se naprosto mimo svůj živel, má-li najednou hájit spravedlnost. A protože je to dílo nepřirozené, dá se do něho vždycky s velkou neobratností, ne-li přímo se zlou vůlí. Druhou nevýhodou je, že můj právník musí postupovat s velkou ostra­žitostí, jinak mu soudcové udělí důtku a jeho spolubratři ho vyobcují jako člověka, který poško­zuje právnickou praxi. Mohu tedy zachránit svou krávu dvojím způsobem. První je ten, že pře­platím dvojnásobným palmáre obhájce svého protivníka; ten pak zradí svého klienta a nepřímo naznačí, že má právo na své straně. Druhý způsob je ten, že můj právník vypodobní mou věc ve světle co nejnespravedlivějším a připustí, že kráva patří mému protivníkovi: provede-li se to obratně, jistě se tím získá přízeň u soudce.

Nuže, vězte, Blahorodí, že tito soudcové jsou lidé ustanovení na to, aby rozsuzovali všechny spory majetkové, jakož i hrdelní pře, a vybírají se z nejmazanějších právníků, kteří už zestárli nebo zlenivěli; a protože byli odjakživa zaujati proti pravdě a právu, jsou nenapravitelně puzeni přát podvodu, křivopřísežnictví a násilí; někteří, které jsem znal, raději nepřijali značný úplatek od strany, kde bylo právo, než by celý stav poškodili nějakým jednáním, které se nehodí k jejich povaze a úřadu.

U těchto právníků platí zásada, že co se stalo dříve, smí se stát po právu zase. Proto zaznamenávají zvlášť pečlivě všechny dřívější rozsudky vynesené proti obecnému právu a veškerému rozumu lidstva. Uvádějí je pod jménem precedentů jako směrodatné na ospravedlnění nejničemnějších nápadů; a soudcové se nikdy neopominou řídit podle nich.

V obhajovací řeči se bedlivě vystříhají pojednávat o podstatě věci; zato zdůrazňují hlučně, nakvašeně a do omrzení vedlejší okolnosti. Tak třeba v případě, o němž jsem se již zmínil: nikdy se netáží na to, jaké právo nebo nárok má můj protivník na mou krávu; nýbrž je-li ta kráva hnědo-červená či černá; má-li dlouhé či krátké rohy; je-li niva, na níž ji pasu, okrouhlá či obdélná; dojí-li se kráva doma či venku; jaké má choroby a podobně; potom vezmou na potaz precedenty, odročí znovu a znovu při a za deset, dvacet nebo třicet let dojdou k rozhodnutí.

Dlužno též podotknout, že tato společnost má vlastní hantýrku a hatmatilku, které žádný jiný smrtelník nerozumí. V ní jsou sepsána všechna jejich práva, která ještě pečlivě rozmnožují; tím nadobro zplichtili samo jádro pravdy a lži, práva a bezpráví; a tak se až za třicet let rozsoudí, patří-li pole, které mám po předcích ze šesti pokolení, mně či cizímu člověku, vzdálenému tři sta mil.

Při vyšetřování osob obžalovaných ze zločinů proti státu uplatňuje se postup mnohem kratší a chvalitebnější; soudce dá nejprve vyzvědět smýšlení těch, kdož jsou u vesla, načež může zlo­čince lehce oběsit nebo osvobodit, a přitom se přesně přidrží všech příslušných právních for­malit.

Tu utrousil můj pán poznámku. Škoda, řekl, že se tvorové, obdaření takovými úžasnými duševními schopnostmi, jací jsou podle mého líčení ti právníci, nevedou raději k tomu, aby byli jiným učiteli moudrosti a vědění. V odpovědi na to ujistil jsem Jeho Blahorodí, že ve všech zá­ležitostech, které nepatří do jejich řemesla, jsou u nás cháskou nejnevzdělanější a nejomezenější, jakož i nejubožáčtější v prostém hovoru; že jsou úhlavními nepřáteli vší vědy a učenosti, a právě tak jako ve vlastním oboru, tak jsou ochotni převracet naruby veškerý rozum lidstva i při každém jiném předmětu řeči.

Mému pánovi nešlo nijak na rozum, jaké pohnutky ponoukají asi to plémě právníků k tomu, že se tolik matou, znepokojují a trápí a že paktují bezpráví, jen aby škodili svým spolutvorům; nechápal též, co tím myslím, když říkám, že to dělají za plat. Vylíčil jsem mu poté velmi lopotně účel peněz, hmoty, z níž se vyrábějí, a cenu kovů; když nabude Jahu zásoby té vzácné hmoty, je s to koupit si všechno, čehokoliv se mu zachce; nejvybranější šaty, nejskvělejší dům, rozlehlé pozemky, nejdražší jídla a nápoje a má na vybranou nejkrásnější ženské. To všechno dokáží pouhé peníze, a tak si naši Jahuové nikdy nemyslí, že jich mají dosti bud na vydávání, nebo uklá­dání — podle toho, jak je přirozený pud vede buďto k marnotratnosti, nebo k lakotě. Boháč žije z práce chuďasovy a chuďasů je proti boháčům tisíc na jednoho. Lidé žijí u nás z valné části nuzně a nádenicí za malý plat, aby hrstka mohla žít v hojnosti.