Zemský ráj to napohled

O minulém víkendu jsem si vyjel do kraje mého dětství; na Kokořínsko (CHKO!). Po trase Praha - Mělník - Kokořínský Důl - Mšeno u Mělníka, a zpět Nebužely-Střemy-Mělník-Praha.  O následujícím úterý jsem měl cestu do centra Prahy. V obou případech jsem znechuceně vnímal stav veřejného prostoru našeho „zemského ráje“, po 25 létech „budování svobodné, malé, ale naší České republiky“.

Je to pohled skutečně tristní.

Kraj mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví byl za mého dětství převážně krajem zemědělským, úspěšně produkujícím ovoce, chmel, cukrovou řepu, sladovnický oves. Zemědělci byli sdružení v Zemědělském odbytovém a nákupním družstvu. Bylo ale i oblastí drobného průmyslu a široké škály prosperujících živností a maloobchodůi stavebních podnikatelů a finančních domů. Konaly se zde několikrát ročně velké „jarmarky“, včetně obchodu s dobytkem a to vše „obsluhovalo“ více, než deset hostinců a restaurací a několik hotelů pro turisty a letní hosty. Ve Mšeně byla výroba zemědělských strojů, nábytku a pivovarského sladu, mlýn a pekárny a tehdy moderní cihelna. V okolí fungovalo několik pivovarů. Bohaté lesy dávaly kvalitní dřevo pro řadu pil v městě a v jeho okolí. „Přebytečná“ pracovní síla dojížděla do cukrovaru, labského přístavu a loděnice v Mělníku a k plavbě labsko-oderské. Nebo do mladoboleslavské automobilky. Město i okolní vesnice pěstovaly kulturní a společenský život. Sokolové, hasiči, Baráčníci, ochotníci, Skauti, církve katolická a českobratrská. V poválečné době zde byl aktivní autoklub, který pořádal celostátně významné vícedenní motocyklové soutěže, autorally a (dosud přežívající) ploché dráhy, i mezinárodní.   

To vše hodně utrpělo německou okupací a následujícím „socialismem“, ale až do převratu r. 1989 zde tento charakter oblasti přetrvával. Strojírna zemědělských strojů se změnila v pobočný závod mělnické Liberty, fungovala sladovna ječmene, cihelna, existoval státní statek, zaměstnanci dojížděli do Českých loděnic a automobilky SKODA. Zůstávaly zde pracovní příležitosti.

Vývoj po roce 1989 tuto společenskou a ekonomickou strukturu definitivně rozvrátil a zničil a prosperující kraj rychle změnil na oblast ekonomického úpadku, nezaměstnanosti a chudoby soukromé i veřejné.

Dojmy z procházky a projížďky krajem jsou velmi tristní. Absolutní většina soukromých domů je v dezolátním stavu, ale stejné jsou (až na výjimky) i budovy veřejné. Stav veřejných prostorů je podobný a komunikace jsou téměř neschůdné a nesjízdné. Obé nejeví známky nějaké pravidelné údržby a úklidu. Je zřejmé, že to vše nemůže být jen důsledkem lhostejnosti obyvatel a obecních úřadů, ale že je zřejmě důsledkem zoufalého nedostatku soukromých i veřejných peněz. A ten vyplývá ze zániku místní produkce a zaměstnanosti, chybějícího zisku podniků a mezd jejich zaměstnanců a tedy i daňových příjmů obcí. Celý kraj svojí ekonomikou a kulturností poklesl na úroveň, kterou známe z takových zemí, jako jsou Zakarpatská Ukrajina, Rumunsko, Srbsko nebo Albánie.

Ale ne o mnoho lépe nedopadá v mých očích ani naše metropole – oslavovaná Praha. Vyprovokován tristním stavem kraje mého dětství, procházel jsem tentokrát centrem Prahy zvolna, posuzoval je kriticky a srovnával. A výsledek mne nepotěšil. I Praha je zasažena plísní chudoby veřejných rozpočtů a z toho vyplývajícího ubohého stavu a zanedbávané údržby veřejných budov, prostorů a komunikací. Chodníky i vozovky jsou většinou neodborně záplatované, povrchy špinavé a nemyté, chodec i řidič si musí dávat všude pozor, aby neklopýtl nebo nespadl do díry, či prohlubně. V zákoutích se všude hromadí smetí a odpadky.

Důvodem uvedeného stavu je neustále prázdná „státní kasa“ a na vině toho jsou, bez výjimky, všechny vlády ČR od jejího vzniku. 

Podle Klausovy Ústavy z roku 1992 mají monopol vlády politické partaje, jejichž jediným cílem, před veřejností skrývaným, je ovládnutí veškeré moci, výkonné, zákonodárné i soudní proto, aby zabezpečily svému stranickému vedení, vlivným členům své strany a jejím klientům (kmotrům) rozhodující podíl na čerpání ze zdrojů státního rozpočtu a na „privatizaci“ (rozuměj rozkrádání) státního a veřejného majetku. Z tohoto pohledu jsou politické strany ve skutečnosti soukromými obchodními společnostmi, které občanům dávají veřejný návrh realizace populistických programů, obdrží-li jejich hlasy ve volbách do zastupitelských sborů. Ale nijak za jejich splnění neručí. Jsou to tedy společnosti s ručením nulovým - s.r.0). Aby získaly voliče, všechny praktikuji populistickou propagandu a politiku štědrých veřejných a sociálních dotaci a dávek, a nízkého zdanění příjmů podniků a fyzických osob. Důsledkem toho jsou soustavně deficitní statni rozpočty, vyžadující nekončící zadlužovaní státu u privátních bank a placení každoročně stoupajícího úroku. Zadlužení ČR dosáhlo v roce 2013 výše 1600 mld. Kč, z něhož se ze státního rozpočtu byl zaplacen úrok 70 mld. Kč.

Vrcholným „úspěchem” vládní politiky ODS, bylo zavedení jednotné daně z přijmu fyzickych osob 12% nejlepším“ ministrem  financí, zemědělským mechanizátorem Tlustým. Dnes česká „pravice“, vedená dalším nejlepším ministrem financí, tentokrát chemickým technologem Kalouskem z TOP 09, ordinuje proti soustavným schodkovým státním rozpočtům prý jediný účinný lék – maximální krácení veřejných a sociálních výdajů státu a případné zvyšování DPH, tj. zvýšení daňových příjmů státu z příjmů domácnosti řadových (nejchudších) občanů. Že tím se podvazuje poptávka na vnitřním trhu, prohlubuje propad HDP a daňových příjmů státu z DPH a z příjmů korporací, mu jaksi nevadí.

Z této „slepé ulice“ státních financí vede jediná cesta, a tou je progresivní zdanění příjmů fyzických i právnických osob, zavedení daně z luxusu a škodlivých návykových drog, zdanění spotřeby externalit a neobnovitelných přírodních zdrojů a zvýšení sankcí za poškození životního prostředí. Příkladem nám mohou být všestranně prosperující státy v Evropě, zejména skandinávské, kde daně z příjmu fyzických osob dosahují více desítek procent. 

To však odmítají přiznat zastánci ekonomické ideologie tzv. washingtonského konsenzu. Odvolávají na nedotknutelnost soukromého majetku (zisku) a zároveň farizejsky tvrdí, že krácení zisku by vedlo k zabrzdění ekonomického růstu a prohlubování světové ekonomické krize. Jejich mantrou je řešení zvyšováním nabídky spotřebního zboží a jeho konzumu a zaváděním nových služeb a rozšiřováním dosavadních.

Smysl obou navrhovaných řešení je stejný.

1. Přerozdělování zisku mezi bohatými a chudými prostřednictvím progresivních daní by vedlo ke zmenšování příjmové propasti mezi nimi a k docílení rovnováhy mezi nabídkou (produkcí) a poptávkou (spotřebou) zesílením veřejných investic a posílením sociálních služeb.
2. Řešení „tržní“, vyvoláváním poptávky po stále dražších produktech a dalších „nehmotných“ službách terciárních a nejnověji i kvartérních, je ve skutečnosti jen jinou - tržní formou přerozdělování zisku a příjmů. Bohatí zvýší svojí spotřebu a tím vytvoří pracovní místa a mzdové prostředky pro prekarizovanou třídu zaměstnanců. Na př. pro zástupy služebnictva a majitelů nebo zaměstnanců nejrůznějších nesmyslných služeb.

Výsledný efekt však shodný není!  

První řešení vyvolá vyšší smysluplnou spotřebu a redukcí nesouměřitelných společenských  rozdílů mezi bohatými a chudými. Zabezpečí mezi nimi sociální smír a odstraní masovou bídu, která je podhoubím kriminality, ohrožující i ty nejbohatší.

Druhé řešení vede k provokování nesmyslného konzumu, k záměrné produkci nekvalitních výrobků s krátkou životností a tím k bezohlednému rabování omezených a konečných přírodních zdrojů. Vede k ponižování a k živoření masy chudých a handicapovaných členů společnosti, k růstu sociálního napětí a kriminality všeho druhu. Nakonec „smetánka“ boháčů bude odsouzena k životu v opevněných ghettech, chráněných soukromými ozbrojenými útvary a izolovaných širokými bezpečnostními pásmy od většiny „nuzácké“ masy, živící se jednoduchou a namáhavou prací.

Deficitní rozpočty států jsou problémem celosvětovým. Dnes jsou v čerstvé paměti hrozící a nastalé „státní bankroty“ ve státech Eurozony, v Řecku, na Islandu, na Kypru, v Irsku, Portugalsku, které s velkými náklady musela řešit a dosud řeší Evropská unie. Ale světově jsou nejzadluženějším státem USA, jimž hrozí ztráta výhody US dolaru jako světové měny a světové dominance amerických bank, ve prospěch největšího světového věřitel – komunistické Číny!

Celý svět dosud vězí v ekonomické a finanční krizi, ze které již zřejmě zcela nevystoupí. Rozhodující příčinou je světovláda globálně působících bank a finančních institucí, které stahují z celého světa většinu zisku a rent. Pro jejich maximalizaci využívají své ekonomické, a z ní plynoucí politické moci, k celosvětovému stlačování ceny pracovní síly. Z toho následně vyplývá globální pokles spotřebitelské poptávky a na ní navazující oslabení  investičních aktivit. Zastavuje se a klesá produkce, klesají tržby a zisky společností, klesá odvod daní. Dochází k masovému propouštění zaměstnanců, k zastavování výrob a likvidaci neziskových provozů a podniků, roste nezaměstnanost a zvyšují se požadavky na stát ve  financování podpor v nezaměstnanosti a sociální pomoci. Všechny státy jsou nuceny se dále zadlužovat u privátních bank, které neomezeně emitují úvěry fiktivních peněz. Peněz, které jsou v jejich účetních rozvahách „kryty“ pouze zcela problematickými státními dluhopisy a ještě problematičtějšími „deriváty“, ale vynášejí jim za toto „virtuální" úřadování královské úroky. Které nejsou obchodním ziskem, ale bezpracnou a bezrizikovou rentou bank.

Dokud tento „finanční systém“ funguje, shrabují banky vysoký zisk, který obratem předávají svým akcionářům ve formě dividend a manažerům v miliardových platech, tzv. kompenzacích, na jejich osobní konta. Přitom hrubě zanedbávají tvorbu rezervy na krytí rizik problematických aktiv. Tomu se říká personální privatizace zisků. Prasknou-li potom známé investiční a úvěrové „bubliny“ a na finančních trzích vypukne panika, ztrácejí hazardující banky likviditu, vyhrožují státům zhroucením celé ekonomiky a požadují od nich finanční subvence – tomu se říká socializace ztrát. Všeobecně známým příkladem tohoto mechanizmu je zachraňování eura obřími subvencemi Eurozony jejím uvedeným bankrotujícím členským statům. Nedlouho před tím takto zachraňovaly USA svůj dolar a  banky americké.        

Z tohoto kolotoče zadlužování existuje únik. Vyžaduje odebrat bankám právo emitovat „peníze“ dosavadním způsobem. Zakázat jim poskytovat úvěry, kryté nespolehlivými dluhopisy, zejména státními a deriváty všeho druhu. A ústavním zákonem stanovit státu přísné podmínky a limity pro přijímání úvěrů a emise dluhopisů. Zákonem, který může být přijat a měněn  pouze se souhlasem občanů ve všeobecném referendu.